Starověké Řecko; Part 2

26. března 2009 v 17:22 | Zdroj: Wikipedie |  Antika

Helénistická doba (336 - 146 př. n. l.)

Alexandrovy výboje
Po Filipově smrti v roce 336 př. n. l. nastoupil na makedonský trůn jeho dvacetiletý syn Alexandr, který se okamžitě vydal uskutečnit otcovy plány. V Korintu se nechal shromážděním řeckých poleis uznat za vůdce Řeků a poté vyrazil na sever, kde začal shromažďovat vojsko pro tažení do Persie.

Jádrem tohoto vojska byli tvrdí makedonští horalové doplnění o dobrovolníky z různých koutů Řecka. V průběhu kampaně proti Ilyrům, se ale Alexandr doslechl o povstání řeckých měst, načež se ihned přemístil na jih a dobyl vzbouřené Théby. Město dal zničit a jeho obyvatelé, buď pobyl, nebo prodal do otroctví. Nechal stát pouze chrámy a dům básníka Pindara. Tento akt v sobě nesl poselství dvojího druhu. Jednak tím dal najevo, že nebude tolerovat jakýkoli pokus o odpor ze strany Řeků a snadno se s ním vypořádá, zároveň chtěl prokazovat úctu a respekt k jejich kultuře, pokud ovšem setrvají v poslušnosti.
V roce 334 př. n. l. Alexandr napadl perskou říši a zvítězil nad Peršany v bitvě u Gráníku. Toto vítězství mu uvolnilo cestu k iónskému pobřeží, díky čemuž mohl osvobodit všechny zdejší řecké obce. Po uspořádání poměrů v Malé Asii postoupil na jih a přes Kilíkii pronikl do Sýrie, kde v roce 333 př. n. l. porazil perského velkokrále Dáreia III. v bitvě u Issu. Potom ovládl všechna fénická města a vstoupil do Egypta, kde narazil jen na slabý odpor, neboť Egypťané ho vítali jako osvoboditele z perského útlaku. V Amonově věštírně v oaze Siwá byl následně prohlášen za boha. Dáreios byl ochoten uzavřít s Alexandrem mír a Alexandr by se tak mohl s velkou slávou vrátit do Makedonie. Ale Alexandr byl odhodlaný dobýt celou Persii a ustanovit se vládcem světa. Ze Sýrie vytáhl na severovýchod do Mezopotámie a v bitvě u Gaugamél (331 př. n. l.) Dáreia opět porazil. Ten pak uprchl na východ, později byl však zavražděn vlastními lidmi, načež se Alexandr stal pánem celé perské říše.
Mezitím Řekové obnovili svoje úsilí o svržení makedonské nadvlády. V bitvě u Megalopole v roce 331 př. n. l. ale Alexandrův regent Antipatros porazil Sparťany, kteří se již předtím odmítli připojit ke korintskému spolku a uznat tak makedonskou nadřazenost. Alexandr zatím pokračoval dále na východ do Baktrie a Sogdiány. V roce 326 př. n. l. překročil řeku Indus a dosáhl Paňdžábu. Jeho touze postupovat po řece Ganze až do Bengálska se zde ale postavila jeho vlastní armáda. Vyčerpaná náročným tažením odmítla jít dále a vynutila si návrat do Persie. Alexandr se pak usadil v Babyloně, kde plánoval podniknout tažení na západ, nicméně v roce 323 př. n. l. zemřel.
Alexandrova říše se záhy po jeho smrti rozpadla, ovšem jeho tažení trvale změnilo řecký svět. Tisíce Řeků se už za jeho života vydaly na východ osídlit nová města, která Alexandr založil v průběhu výpravy. Nejvýznamnější z nich byla Alexandrie v Egyptě. V Malé Asii, Sýrii, Egyptě a v Baktrii postupně vznikla řecká království. Vědomosti a kultura východu a západu se začaly vzájemně ovlivňovat a působení řecké kultury se rozšířilo až na hranice Indie. Řecké obce hrály však v novém uspořádání světa podřadnou roli jak vůči helénistickým říším, tak ve vztahu k nově se formujícím řeckým spolkovým státům.

Helénistický svět
Alexandrovu říši si mezi sebou rozdělili makedonští generálové - diadochové ("nástupci"). Z následných válek známých jako války diadochů vzešly tři velké říše: v Přední Asii vznikla seleukovská říše, Egypt ovládla dynastie Ptolemaiovců, Makedonie se po mnoha zmatcích zmocnili v roce 276 př. n. l. Antigonovci, kteří utužili makedonskou hegemonii v Řecku.
Alexandrovo tažení přineslo řeckým městským státům celou řadu závažných důsledků. Horizont řeckého světa se dobytím Persie neuvěřitelně rozšířil. Nekonečné konflikty mezi obcemi z 5. a 4. století př. n. l. se v dimenzích tohoto světa jevily jako malicherné a nepodstatné. Na východě bylo založeno mnoho nových řeckých měst, čímž se systém poleis rozšířil do velké části Asie. Mnoho Řeků odešlo do Alexandrie, Antiochie a mnoha jiných měst, ležících v až tak vzdálených místech jako Baktrie či na území dnešního Pákistánu. Zde založili řecko-bakterské a později také indo-řecké království, které přežilo až do konce 1. století př. n. l.
V samotném Řecku ztrácely poleis stále více na významu. Na jejich místo nastoupily spolkové státy, které disponovaly společným občanstvím, státními orgány a vojenskou organizací. Jedním z nich byl aitólský spolek založený ve středním Řecku v druhé polovině 4. století př. n. l. Druhý podobný útvar představoval achajský spolek vzniklý spojením měst na severu Peloponésu po roce 280 př. n. l. Achajský spolek, podobně jako aitólský, byl původně namířen proti makedonské hegemonii. Achajové se ale sami brzy pokusili ovládnout Řecko a později dokonce vstupovali do proměnlivých spojenectví s makedonskými králi, kteří brzy zjistili, že nejsou dost silní na to, aby si tyto spolky dokázali úplně podmanit.
Řeckému umění, filozofii a literatuře se v helénistických státech podařilo dosáhnout nového rozmachu. Vládnoucí vrstvy seleukovské a ptolemaiovské říše napomohly rozšíření řecké civilizace a životního stylu do vzdálených zemí starověkého světa. Centrem helénstva významnějším než Athény se v této době stalo hlavní město Ptolemaiovců - Alexandrie - se svou slavnou antickou knihovnou. V další významné středisko helénistické kultury se pozvedlo maloasijské město Pergamon. Tato epocha zplodila výjimečné jedince, jakými byli matematikové Eukleidés a Archimédés, filozofové Epikúros a Zénón z Kitia stejně jako básníci Apollonios z Rhodu či Theokritos.

Antigonovci: převaha Makedonie
Alexandrova smrt se řeckým politikům jevila jako výtečná příležitost k znovuzískání svobody, což vedlo ke vzplanutí lamijské války v letech 323 až 322 př. n. l. Počáteční úspěchy však byly brzy zmařeny příchodem makedonského vojska z východu. Démosthenés po této porážce spáchal sebevraždu. Vláda nad Makedonií připadla poté Antipatrovu synovi Kassandrovi, který se po několikaletém válčení učinil pánem většiny Řecka. Kassandros založil nové makedonské hlavní město v Soluni a byl celkem schopným vládcem. Poté, co dal zavraždit Alexandrova syna Alexandra IV., se nechal v roce 305 př. n. l. prohlásit makedonským králem. Kassandrova moc byla ale ohrožována Antigonem I. Jednookým, vládcem Malé Asie, který Řekům slíbil vrátit svobodu, pokud jej podpoří. V roce 307 př. n. l. obsadil Antigonův syn Démétrios Athény a obnovil demokratické zřízení, které bylo odstraněno po skončení lamijské války. Avšak v roce 301 př. n. l. koalice Kassandra a ostatních helénistických králů porazila Antigona v bitvě u Ipsu, čímž byli Antigonovci dočasně odstaveni.
Přesto to byl po Kassandrově smrti v roce 297 př. n. l. právě Démétrios, kdo se chopil makedonského trůnu a získal kontrolu nad Řeckem. Z Makedonie byl ale po několika letech vyhnán spojenými silami Pyrrha a Lýsimacha. V roce 285 př. n. l. porazil Lýsimachos Pyrrha a stal se pánem Makedonie a celého Řecka. Již o čtyři roky později byl však Lýsimachos poražen a zabit v bitvě u Kúrúpedia. Následně vpadli do Makedonie ze severu Keltové. V nastalém chaosu se dokázal prosadit Antigonos II. Gonatás, syn Démétria, který Kelty porazil a ustavil se makedonským králem. Spojením se Seleukovci proti Ptolemaiovcům dosáhl vyvedení své dynastie z izolace, čímž si zabezpečil vládu. Dynastie Antigonovců se na makedonském trůně udržela až do roku 168 př. n. l.
Antigonovská nadvláda v řeckých obcích byla narušována povstáními, vyvolávanými protimakedonskými stranami podporovaných Ptolemaiovci, kteří vehementně usilovali podkopat moc Makedonie. Antigonos umístil makedonskou posádku do Korintu, strategicky důležitého místa v Řecku. Nicméně Athény, Rhodos, Pergamon a některé další řecké státy (především achajský a aitólský spolek) si dokázaly zachovat svoji nezávislost. V roce 267 př. n. l. přesvědčil Ptolemaios II. Filadelfos řecké obce ke vzpouře proti Antigonovi, čímž začala Chremónidova válka (pojmenovaná podle tehdejšího vůdce Athén Chremónida). Navzdory egyptské pomoci byli Řekové poraženi a Athény ztratily jak svoji nezávislost tak demokratické instituce. Tato porážka znamenala konec působení Athén jako důležitého politického činitele, třebaže Athény zůstaly největším, nejbohatším a nejkulturnějším městem Řecka. V roce 258 př. n. l. Antigonos završil svoje vítězství, když porazil egyptskou flotilu u ostrova Kóu a podřídil si tak všechny egejské ostrovy, kromě Rhodu. Aitólský spolek se stal makedonským spojencem a získal kontrolu nad Thébami.
Antigonos II. zemřel v roce 239 př. n. l. Již před jeho smrtí se vzbouřily městské státy sdružené v achajském spolku, jejichž vůdčí postavou byl v této době Arátos ze Sikyónu. V roce 243 př. n. l. získali Achajové na svou stranu Korint. Proti Antigonovu synovi a nástupci Démétriovi II. se následně postavila koalice achajského a aitólského spolku. Tyto spolky obvykle vedly války mezi sebou, avšak nyní se sjednotily. Démétrios s nimi válčil po celou dobu své vlády, ale odpadnutí Épeiru a neúspěšné boje proti barbarským Dardánům na severu, ve kterých Démétrios v roce 229 př. n. l. padl, ještě prohloubily stávající krizi Makedonie. Achajové byli zcela nezávislí a kontrolovali většinu jižního Řecka, zatímco Athény zůstávaly stranou konfliktu. Démétrios po sobě zanechal desetiletého syna Filipa, za nějž měl prozatím vykonávat vládu jako regent jeho strýc Antigonos III. Dósón. Ten konečně porazil Aitóly a zabránil jim oddělit od Makedonie Thesálii. Sparta setrvávala ve svém nepřátelském vztahu k Achajům. V roce 227 př. n. l. spartský král Kleomenés III. Achaje drtivě porazil a získal kontrolu nad spolkem. Arátos se za této situace spojil s Dósónem, který nad Sparťany v roce 222 př. n. l. zvítězil a zmocnil se jejich města - Sparta tak byla poprvé v historii obsazena cizí mocí.

Mrak na západě
V sedmdesátých letech 3. století př. n. l. došlo k prvnímu konfliktu mezi Řeky a Římany, neboť Tarenťané ohrožovaní Římany si na pomoc proti nim pozvali épeirského krále Pyrrha. Pyrrhos byl talentovaným vojevůdcem, přesto nebyl schopen Římany zdolat a po několika letech se bez úspěchu vrátil zpět do Řecka. Tarent a ostatní jihoitalské řecké obce byly poté postupně ovládnuty Římany. Nedlouho poté se řecké obce na Sicílii staly předmětem sporu mezi Římany a Kartáginci. Po skončení první punské války v roce 241 př. n. l. se velká část Sicílie ocitla pod římskou nadvládou, pouze Syrákúsy si podržely samostatnost jako římský spojenec. Během druhé punské války, po vítězství Hannibala v bitvě u Kann, přešly Syrákúsy na stranu Kartága, což však mělo za následek římskou odvetu. V roce 211 př. n. l. Římané Syrákúsy dobyli a definitivně ukončili nezávislost tohoto řeckého města. Při obléhání města byl zabit i slavný matematik Archimédés.
V roce 221 př. n. l. zemřel Antigonos III. Dósón a na makedonský trůn nastoupil Filip V. přezdívaný "milovník Řecka". Filip V. vstoupil do historie jako poslední makedonský vládce, který ovládal Řecko a byl schopen bránit Helény před rostoucím mrakem na západě: stále mocnějšími Římany. Uzavřením míru z Naupaktu v roce 217 př. n. l. Filip ukončil vítězně válku s Aitóly a kontroloval takřka celé Řecko s výjimkou Athén, Rhodu a Pergamu. V době Filipova nástupu na trůn se Římané po vítězství nad Ilyry pevně usadili na východním pobřeží Jaderského moře v sousedství Makedonie. Filip, který se kvůli tomu cítil Římany ohrožován, se proto spojil s římským nepřítelem Kartágem a vytvořil v roce 215 př. n. l. alianci s Hannibalem Barkou. Ve skutečnosti tím však Římanům poskytl záminku k zásahům do řeckých záležitostí. Římu se podařilo získat na svou stranu dosud Filipovi loajální aitólský spolek a uzavřít spojenectví s nepřítelem Antigonovců, Pergamem. První makedonská válka vypukla v roce 215 př. n. l. a skončila nerozhodně o deset let později. Jediným avšak podstatným důsledkem této války byla skutečnost, že si Makedonie Římany osudově znepřátelila.
V roce 202 př. n. l. Římané porazili Kartágo, což jim umožnilo napnout svoji pozornost východním směrem. V roce 200 př. n. l. zahájili kvůli zanedbatelnému sporu druhou makedonskou válku, jejíž pravou příčinou byla římská touha po pomstě a také obava z toho, aby se Makedonie nestala spojencem Seleukovců, největší říše východu. Filipovi řečtí spojenci jej záhy opustili a v roce 197 př. n. l. byl římským prokonzulem Titem Quinctiem Flamininem rozhodně poražen v bitvě u Kynoskefal. Filip musel sice rozpustit svoji flotilu a stát se římským spojencem, nicméně mírové podmínky byly pro něho celkově snesitelné. Jelikož Flamininus byl obdivovatelem řecké kultury a umírněným mužem, prohlásil v roce 196 př. n. l. na isthmických hrách řecké obce za svobodné, třebaže Římané umístili své posádky do Korintu a Chalkidy. Avšak svoboda přislíbená Římany byla iluzí. Všechna města s výjimkou Rhodu byla zapojena do nového spolku řízeného Římany, přičemž demokracie byla ve všech obcích postupně nahrazována Římanům nakloněnými aristokratickými režimy.
V roce 192 př. n. l. vypukla válka mezi Římem a seleukovskou říší, jejímž tehdejším králem byl ambiciózní Antiochos III. Některé řecké obce viděly v Antiochovi zachránce před římskou nadvládou, nicméně jejich naděje vzaly za své, když byl Antiochos poražen Římany (s Filipovým přispěním) v bitvě u Thermopyl v roce 191 př. n. l. V průběhu této války římské vojsko poprvé stanulo na půdě Asie, kde Antiocha znovu porazilo v bitvě u Magnésie o rok později. Antiochos byl následně donucen vzdát se veškerého území v Malé Asii v mírové smlouvě z Apameie. Římané tak v průběhu pouhých deseti let odstranili všechny své potenciální nepřátele na východě a zajistili si tak dominantní postavení v Řecku. V následujících letech Římané ještě hlouběji zasahovali do řecké politiky, chytře využívajíce rozporů mezi aristokraty a demokraty v jednotlivých obcích. Makedonie si udržovala svoji nezávislost, třebaže formálně byla římským spojencem. Když Filip V. v roce 179 př. n. l. zemřel, nastoupil po něm na trůn jeho syn Perseus, který stejně jako všichni Antigonovci snil o sjednocení Řeků pod makedonskou vládou. Makedonie byla však nyní příliš slabá na to, aby mohla něco takového uskutečnit. Římský spojenec, pergamský král Eumenés II., přesto Římany přesvědčil, že Perseus pro ně představuje hrozbu.

Konec řecké svobody
Eumenovy intriky přiměly římský senát k vyhlášení třetí makedonské války v roce 171 př. n. l. Římané přivedli do Řecka ohromné vojsko, pro něž Makedonci nebyli rovnocenným soupeřem. Perseus nebyl schopen spojit se s ostatními řeckými státy, avšak díky mizernému římskému velení dokázal Římanům úspěšné vzdorovat téměř tři roky. V roce 168 př. n. l. vyslal senát do Řecka vojevůdce Lucia Aemilia Paulla, který nakonec Persea ničivě porazil v bitvě u Pydny. Poslední makedonský král byl pak zajat a potupně veden Římem během Paullova triumfálního průvodu. Antigonovci tak byli sesazeni a makedonské království bylo rozděleno do čtyř malých států závislých na Římu. Všechny řecké obce, které slíbily Perseovi pomoc, byly tvrdě potrestány. Tímto římským vítězstvím fakticky ztratili svoji nezávislost dokonce i římští spojenci Pergamon a Rhodos, kteří válku proti Perseovi iniciovali.
Pod vedením dobrodruha zvaného Andriskos Makedonie v roce 149 př. n. l. naposledy povstala proti Římanům. Tato vzpoura byla však již po jednom roce zlomena, důsledkem čehož bylo přeměnění Makedonie v římskou provincii. Osud první helénistické říše se naplnil. Římané nyní vystupňovali své požadavky vůči ostatním Helénům a žádali, aby achajský spolek, poslední opora řecké nezávislosti, byl rozpuštěn. Achajové odmítli a vyhlásili Římanům válku. Většina řeckých obcí se přidala na stranu Achajů, dokonce i otroci byli osvobozeni, aby mohli bojovat za svobodu Řecka. Římský konzul Lucius Mummius postoupil se čtyřmi legiemi z Makedonie na jih a porazil Řeky na Isthmu. V odvetu za povstání bylo nejvýznamnější město spolku, Korint, srovnán se zemí, což definitivně ukončilo řecký odpor. S výjimkou Sparty a Athén se tak v roce 146 př. n. l. stal celý řecký poloostrov římským protektorátem.

Římská nadvláda (146 př. n. l. - 395)

Mithridatés a římské občanské války
V roce 133 př. n. l. zemřel pergamský král Attalos III. a jeho království připadlo podle jeho závěti Římanům. Řím tím získal přímou kontrolu nad egejskými ostrovy a vytvořil si pevnou základnu na asijském kontinentu. Konečná zkáza Řecka nastala po roce 88 př. n. l., kdy pontský král Mithridatés vypověděl Římanům válku a nechal v Malé Asii zmasakrovat 80 000 Římanů a Italiků. Ačkoli Mithridatés nebyl Helén, mnoho řeckých měst, včetně Athén, svrhlo své prořímské loutkové vládce a přidalo se na jeho stranu. Když byl vytlačen z Řecka římským vojevůdcem Luciem Corneliem Sullou, stihla řecké obce římská pomsta, z níž se nikdy plně nevzpamatovaly. Boje s Římany Řecko značně vylidnily a demoralizovaly. Helénové se již nikdy více neodvážili postavit římské vládě a města jako Athény, Korint, Soluň nebo Patras už nikdy nedosáhla svého někdejšího bohatství a moci.
Další pohromy přinesly do Řecka římské občanské války v 1. století př. n. l. V roce 48 př. n. l. Julius Caesar porazil Pompeia v bitvě u Farsálu. V bitvě u Filipp zvítězil Marcus Antonius v roce 42 př. n. l. nad Caesarovými vrahy Brutem a Cassiem. Teprve v roce 31 př. n. l. skončily občanské války vítězstvím Octaviana nad Marcem Antoniem a Kleopatrou u Actia. Octavianus zřídil v roce 27 př. n. l. provincii Achaea, čímž řecké obce přímo připojil k římskému státu.

Římská provincie
Řecko bylo významnou východní provincií římské říše, což ostatně dosvědčuje i označování kultury římského státu jako řecko-římské kultury. Řečtina sloužila po staletí jako lingua franca východu a Itálie a pro římské elity bylo až do doby pozdní antiky naprosto přirozené, že kromě latiny ovládaly také řečtinu. Mnoho řeckých učenců a vědců, jako například Galénos, vykonalo většinu svého díla v Římě. Někteří politici a obzvláště císaři se podíleli na výstavbě nových budov v řeckých městech, především na athénské agoře. Život v Řecku se v době římské říše příliš nezměnil od dob před Římany. Římská kultura byla pod silným řeckým vlivem, což přiznával i samotný Horatius ve svém proslulém verši: "Graecia capta ferum victorem cepit" ("poražené Řecko přemohlo hrubého vítěze"). Homérovy eposy inspirovaly Vergilia k napsání Aeneidy a mnozí jiní autoři jako například Seneca mladší se pokoušeli psát řecky. Římská nobilita, která pohlížela na Řeky jako na zaostalé římské poddané, byla hlavním politickým oponentem lidí jako Scipio Africanus, kteří inklinovali ke studiu řecké filozofie a hodnotili řeckou kulturu a vědu jako příklad hodný následování.
Pro řeckou kulturu mělo slabost rovněž mnoho římských císařů. Nero navštívil Řecko v roce 66 a závodil na olympijských hrách navzdory pravidlům, která zakazovala účast Neřekům. Samozřejmě zvítězil v každé disciplíně, které se zúčastnil. V roce 67 vyhlásil svobodu Řeků na isthmických hrách v Korintu, podobně jako Flamininus před více než 250 lety. Nero poskytl Řekům četná privilegia, která jim ovšem jeho nástupci zase odebrali. Taktéž Hadrianus byl nakloněn Řekům. Předtím než se stal císařem vykonával úřad archonta v Athénách a obohatil toto město o některé z jeho architektonických skvostů. Řecko se stejně jako větší část římského Orientu dostávalo již od prvních staletí našeho letopočtu pod stále větší vliv křesťanství. Apoštol Pavel kázal v Korintu a Athénách a Řecko se velice brzy stalo jednou z nejvíce christianizovaných částí říše.
V době principátu bylo Řecko rozděleno do provincií Achaea, Macedonia a Epirus. Během vlády Diocletiana na konci 3. století náleželo území Řecka do diecéze Moesie a jeho vládcem byl císař Galerius. Za Konstantina Velikého se stalo součástí diecézí Makedonie a Achaea. Theodosius I. rozdělil diecézi Makedonie do provincií Creta, Achaea, Thessalia, Epirus Vetus, Epirus Nova a Macedonia. Egejské ostrovy byly jako provincie Insulae součástí diecéze Asiana. Ve 3. a obzvláště na konci 4. století, za vlády Theodosia I., bylo Řecko vystaveno ničivým vpádům germánských kmenů. Za Arcadia pronikli Vizigóti vedení náčelníkem Alarichem do Řecka a následně vydrancovali Athény, Korint a Peloponés. Alarich a jeho Gótové později opustili Balkán a vydali se do Itálie, kde v roce 410 vyplenili Řím.
Ačkoli Řecko zůstalo součástí relativně stabilní východní poloviny říše, země se nikdy plně nezotavila z římského dobytí z doby před více než 500 lety. Řecko se stalo chudou a málo zalidněnou zemí, přičemž těžiště řecké kultury se postupem doby přesunulo do Anatolie a Konstantinopole. Athény, Sparta a ostatní obce se ocitly na periferii říše. Mnoho z jejich soch a umělecké výzdoby bylo odstraněno a převezeno do Konstantinopole. Přesto tato oblast zůstávala jedním z nejmocnějších center křesťanství v pozdně římském a raně byzantském období. Důležitý mezník řeckých i římských dějin představuje rok 330, kdy Konstantin Veliký přesunul hlavní město říše do řecké osady Byzantion při Bosporu. Tato událost symbolizuje počátek nové etapy římských a řeckých dějin - zrod byzantské říše.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama