Requiem for a Dream; Part 3

21. března 2009 v 17:16 | Iwai/Ada Cordella |  Requiem for a Dream
Krev. Podstata věčnosti. Té věčnosti, která smrtelníkům nepatří.
Lidé od Boha dostali jiný dar, Smrt, a ta zase nepatří nám.
Život je prokletí, a Prokletými nazývají nás.
              Kiero Takuto



Ten večer Welstiel sešel do výčepu. Mluvil s hostinským dlouho, vypůjčil si od něj mapu Daleké země a optal se ho na nejrychlejší cestu do Droevinky. Nemohli s Chanem cestovat na lodi, proto museli projet lesem, což hrozilo protáhnout se na dost dlouhou dobu.
Když si s mužem vyměnili ještě pár zdvořilých slov, vymluvil se Welstiel na nedostatek času a zamířil zpět do vyššího patra, do svého pokoje, kde měl již dávno sbalené a připravené věci. Hostinský sehnal pár lekrutů a zaměstnal se přípravami k odjezdu.
Už zbývalo jediné, Chane.
Welstiel zastavil před spojovacími dveřmi jejich společných pokojů. Náhle si nebyl jist, zda smí-li vůbec zaklepat. Od včerejší ostré výměny názorů spolu již nepromluvili. Lord to vítal s povděkem, pokud chtěl ovšem dosáhnout svého cíle, potřeboval Chana na své straně.
Nakonec zaťukal, třikrát. Když se nikdo neozval, zabouchal silněji.
"Chane?"
Ticho, které následovalo, Welstiela znepokojilo. Položil ruku na kliku a pomalu dveře otevřel. V místnosti panovala tma. Silný závěs splývající podél otevřeného okna, jímž do pokoje proudil studený vzduch z ulice, bránil proniknutí světla. Welstiel musel zostřit smysly, aby se tam vyznal, opatrnými kroky vyrazil vpřed.
V rohu ložnice se cosi pohnulo, Welstiel se prudce otočil a spatřil šedou krysu, jíž si Chane vydržoval jako zvířecího společníka. Dělala hluk, to jediné, co bylo slyšet.
Lord Massing kráčel dál k místu, o němž byl přesvědčen, že ukrývá postel. Cestou stoupl na povolené prkno, a když se ozvalo zapraskání, zastavil se a zaposlouchal, jak nejvíc mohl. Kromě krysy brousící si zoubky o vkusný nábytek neslyšel nic. Opatrně tedy pokračoval v chůzi. Už viděl hranu postele, bílé prostěradlo splývající k zemi, kožené boty uložené vedle, jenže…
Welstiel rozšířil oči. Postel před ním byla prázdná!
Náhle se k Welstielově hrdlu přitisklo ostří kovové dýky, na zádech pocítil mladé, svalnaté tělo. Lord se napjal, volná ruka útočníkova sjela po jeho hrudi k bříšku a více ho k sobě natiskla.
"To seš jen ty?" ozvalo nespokojené zabručení a dýka byla stáhnuta zpět.
Chane, pouze v silných bavlněných kalhotách, se vydal zpátky k posteli, na níž měl pohozené své oblečení. Jeho nohy vskutku nedělaly žádný hluk, a to ani na nejisté, dřevěné podlaze, která již něco zažila. Našlapoval tiše kočičími kroky, a jakmile nahmátl košili, začal s oblékáním.
"Blázne!" obořil se lord na mladíka, zakrývaje tím vlastní pocit nejistoty. "Koho jsi čekal? Neslyšels mě klepat?"
Ne, jistěže to musel slyšet. Tohle byla msta za včerejší ránu!
Welstiel si ovšem musel přiznat, jak se mu ulevilo. Na kratičký okamžik jej totiž přepadl strach, že Chane ve svém pokoji není.
"Probudilo mě až to zavrzání." pokrčil Chane rameny a natáhl si vestu přes košili. Potom se sklonil pro boty.
Welstiel ho mlčky pozoroval, pohledem opět zamířil k Chanovým zádům a pevným svalům na rukách a hrudi, rýsujících se v záhybech bílé látky. Vyveden z míry svými úvahami, rozpačitě o krok ustoupil a zahleděl se na zvíře v rohu.
"Proč toho nechutného hlodavce taháš pořád s sebou?"
Chane vzhlédl k malému zvířátku a v jeho pohledu byla k šlechticovu překvapení i kapka něžnosti.
"V nejhorším možném případě si z ní můžu udělat oběd." ušklíbl se jakoby nic a obrátil tvář k postaršímu muži.
Welstiel sebou nepěkně trhnul.
"Cože?" vyštěkl zmateně.
"Ale nic," mávl Chane nevrle paží. Nebyl povinován mu cokoliv vysvětlovat, Welstiel se ale pořád díval záhadně a bezděky točil mosazným prstenem s vyrytými runovými symboly.
"Pospěš si" popohnal ho nervózně. "Už jsme měli být dávno na cestě. Mimochodem, hostinský nám sehnal plátno na stan. Nebudeme mít zřejmě jinou možnost, než přespat venku… Aspoň cestou do Droevinky."
Chane stroze přikývl, dokončil oblékání a protáhl se kolem něj, aby se dostal ke své kryse. Natáhl paži k podlaze, hlodavec zavětřil, a jako kdyby dostal neviditelný pokyn, rozeběhl se, vyšplhal po mladíkově ruce a usídlil se na jeho ramenou.
"Pokud jsi tak netrpělivý, už jsem hotov."
"No sláva!"opáčil Welstiel a vyšel z pokoje první.
Za několik okamžiků, a za stálých Welstielových připomínek, byla konečně všechna zavazadla upevněna a koně připravení k odjezdu. Plátno a ostatní nedůležité věci dostal na povel Chane, jelikož měl dle staršího muže silnějšího koně.
Mladík přitáhl koni uzdu a pokývl na hostinského, jenž brzy s krátkou úklonou zaplul do svého hostince.
"Takže? Směr Droevinka?" optal se postaršího muže.
Welstiel němě přikývl, otočil se na svého společníka a pohledem utkvěl na kryse s červenýma očkama, pyšně sedící na rameni svého pána. Pobídl koně a vyrazil městskou ulicí vpřed.
Cestovali několik dlouhých nocí, jíž všechny den za dnem probíhaly stejně. Večer rozbili tábor, přečkali v malém stanu den, a po západu slunce vyrazili dál. K Welstielově překvapení nedošlo při společně stráveném času k žádným hádkám. Nemluvili spolu, jen když to bylo nezbytně nutné. Každý si hleděl svých věcí, pokud zrovna neodpočívali.
Welstiel trávil dny čtením ve své knize, ke svícení používal podivnou kouli z matného skla s poletujícím světýlkem uvnitř, a co chvíli využil mladíkovi nevědomosti, aby jej pozoroval, jak krmí svou krysu kousky chleba, nebo jen prostě z nudy hledí do stropu plátěného stanu a pohvizduje si.
Občas si Chane toho pohledu všiml, Welstiel však ihned sklopil hlavu zpět ke čtení, aby se tak vyhnul nepříjemným otázkám a odpovědím.
Spali vedle sebe, ale pokládaje to spíš za nutné zlo, mlčeli a ani jeden se nepohnuli. Welstiel občas blábolil něco ze spaní. Chane jej při tom pozoroval a usoudil, že ve spánku vypadal šlechtic téměř roztomile, a občas něčemu z toho, co zaslechl, dokonce rozuměl.
Zdálo se, že Welstiela trápily podivné sny, kdy mu cosi, kdosi našeptával. Vždy po probuzení byl zmatený a rozčílený a Chane jej raději neprovokoval.
Čím déle cesta trvala, tím více podráždění sílilo. Welstiel si připadal špinavý a vyčerpaný z dlouhé cesty a Chane měl prostě hlad.
Dalšího dne, mladík již raději nepočítal kolikátý, jeli hustým lesem, až se skoro zdálo, že konce nikdy nedojdou a cesta se jim ztrácela pod nohama.
Šlechtic však vedl oba koně hustým porostem dál.
Neuběhlo ani pár hodin a Chane se začal opět nudit. Pozoroval mužova záda a dlouhé tmavohnědé lokny, které se mu ve vlnách kroutily mezi záhyby těžkého, bohatě zdobeného pláště, sešlého po nekonečně dlouhé cestě. Vypadal na muže středního věku, nosil však v sobě jakousi podivnou směs chladné noblesnosti a erotičnosti, jež byla neuvěřitelně přitažlivá.
"Welstieli?"
"Ano?"
"V kolika letech ses stal upírem?" opravdu ho zajímalo, kolik je muži vlastně let.
"To se teď ptáš na můj věk? Není to poněkud netaktní otázka, mladý džentlmene? Proč tě to tolik zajímá?" odpověděl tiše.
"Jen mě to tak zničehonic napadlo." pokrčil rameny mladík.
"Osmatřicet." Odtušil Welstiel. "A pokud jde o nás dva, Chane, mohl bych být tvůj otec. Tak se chovej slušně, nebo dostaneš zavyučenou!"
Na Welstielově tváři se objevil spokojený, lehce dvojsmyslný úsměv. Slova to sice nebyla mírná, ale tón hlasu škádlil.
"Dobře," ušklíbl se Chane. "A kolik let jsi jedním z nás?"
"Ach…" Welstiel se nadechl a teatrálně mávl rukou. "Už to bude více jak dvacet let. Ale ty nejsi Vznešeným mrtvím dlouho, tvá rodina jistě ještě žije. Proč nejdeš za nimi? I kdyby s tebou nechtěli mít nic společného, pořád tě mohou finančně zajistit."
"Nijak mě neláká vrátit se k otci a žebrat o peníze," hořký úsměv.
Welstiel zpomalil, černé oči upřel na Chana, k jehož nemalému překvapení, to byl pohled skoro obdivný.
"Jsi hrdý, Chane. A nespoutaný, jako divoký kůň. Dej si pozor, může se ti to stát osudným."
"Myslím, že nic horšího, než můj otec, se mi už nepřihodí," odvětil tiše, s pohledem zabodnutým do Welstiela.
Lord Massing se odvrátil. Celý ten rozhovor se stával důvěrnějším, a přestože by Welstiel vlastně docela rád slyšel Chanův příběh, rozhodl se změnit téma. Využil k tomu bronzovou urničku, zavěšenou na řetízku kolem společníkova hrdla.
"Chane," strojeně si odkašlal. "To co máš na krku… Nemýlím-li se, můžeš si s pomocí toho magického předmětu získat zvířecího společníka? Řekněme, něco většího než hlodavce?"
"Kolik budeš chtít. Vlka například?" pozvedl Chane obočí. "K čemu?"
"Potřebuju Magieru zastavit. Pozor, ne zabít! Dokáže to tvůj vlčí přítel?"
"Dokáže vše, co mu přikážu."
"Výborně. Tušil jsem, že mi nakonec budeš k něčemu užitečný. Když už nic jiného." Rýpl do něj Welstiel a Chane si pohoršeně odfrkl.
Dál putovali mlčky, po cestě, která se znenadání počala rýsovat mezi stromy, rušeni jen tichým houkáním sovy a vytím divokých vlků v pohraničí Belaski a Droevinky.
Pár hodin před svítáním se les před nimi začal měnit do mechové mýtinky, nasáklé ranní rosou. Welstiel zastavil svou klisnu a rozhlédl se.
"Tady," řekl rozhodně a sesedl.
Místo to bylo skutečně pohádkové. Lord se spokojeně kochal tím malebným prostorem kolem sebe. Svou pozornost nakonec obrátil k mladému společníkovi.
"Fajn, tak nějakého toho vlka zavolej," uchechtl se Chane a seskočil na zem.
"Neplýtvej na mě tím svým břitkým humorem, Chane." Usadil ho Welstiel, vytáhl ze své sedlové brašny mapu a podal jí společníkovi.
"Tady, prohlídni to. Magiera a její přátelé zřejmě putují kolem řeky Vudrask, možná už jsou na cestě do Chemestúku. Řekni mi, jak to hodláš provést?" Welstiel magii studoval, ale hloupému dětskému zaříkávání zvířecích kamarádíčku se nikdy nevěnoval.
Teď toho litoval.
Chane prolítl očima kus pergamenu, poté se usadil na měkké podušce z mechu, poblíž místa, jež bylo vypálené do hlíny a kde už nějakou dobu žádná tráva nerostla. Nechal svou krysu proběhnout se po okolí a z malé brašny vytáhl ostrou dýku, s jejíž pomocí začal vykreslovat do vlhké země znaky a magické symboly. Vše dělal v naprostém tichu a soustředění.
O něco déle vystoupil z lesa štíhlý, hbitý vlk, přivolaný silou mladíkovi mysli, a lord Massing sebou nepříjemně trhnul.
"Nemusíš se ho bát." Uklidnil ho Chane s úšklebkem.
Vztáhl ruku a upřeně se na vlka zadíval. Ten nejdříve nedůvěřivě sklopil hlavu a ve svitu měsíce jeho oči žlutě zasvítily. Pak, poslušný pánově příkazu, vyrazil mýtinou k mladíkovi a složil mu hlavu do klína. Očichal jej a na znamení odevzdanosti začal Vznešeného mrtvého oblizovat. A Chane se smál.
Nebylo to nic, co by Welstiel čekal, a byl doslova ohromen Chanovou rychlostí a zručností, s jakou vlka zhypnotizoval a nožíkem šetrně škrábl do jeho chlupaté pracky. Když vlčí krev stékala do malé bronzové urničky, bodlo v Chanovi silným přívalem chuti po čerstvé krvi.
Byl Vznešeným mrtvým příliš krátkou dobu, aby kdy pocítil skutečný hlad. A nyní to byly už skoro týdny, co se nenakrmil.
Potlačil své pocity a pokračoval. Používal k tomu klíč magických slov a symbolů, které si opakoval a kreslil v hlavě.
Omráčené zvíře sebou několikrát zaškubalo, než se ochablé vzpamatovalo z magie, vznášejíc se neviditelně kolem nich, než vyprchala do okolí.
Welstiel všemu přehlížel, pozoroval každý Chanův sebemenší pohyb a dělal si jednoduché poznámky.
Ve chvíli, kdy vlk opět stanul na všech čtyřech, zdál se mnohem krotčejší, než ostatní vlci ze smečky. Šlechtic sjel tázavým pohledem k Chanovi, sedícímu na zemi, oči pevně semknuté, propadnutého kamsi mimo tento svět.
Vlk zvedl čenich, zavětřil a vyrazil po stopě, kterou mu Chane skrze svou mysl předával. Rozběhl se skrze hustým porostem, po mokrém mechu, až dorazil ke svahu, pod nímž se vinula hlavní cesta, mířící z přístaviště kolem řeky Vudrask do Chemestúku.
Na úpatí skalnatého převisu se vlk zastavil, pohlédl dolů na líně drkotající vůz, v němž byla usazená Magiera s Wynn a jejich elfí přítel Leesil držel opratě a řídil dva koně. Vlkovy oči zaznamenaly také přítomnost stříbrošedého psa Chapa.
Vlk vycenil pysk a vyrazil vpřed. Jakmile ho koně spatřili, divoce se vzepjali, zaržali, a Leesil ztratil nad vozem plnou kontrolu. Chane ovládal mysl vlka a ten štěkal jako o život, aby na sebe upoutal pozornost.
Magiera seskočila z vozu a ohnala se po něm svým mečem. Z druhé strany se vyřítil Chape. Vlk ustoupil, ale neutekl. Divoce chňapl po Magieřině ruce, snažil se zastrašit jejího psa a dostat se blíž ke koním.
Zmatený Leesil nakonec opratě neudržel, jeden z koní se vysmekl a dal se na zběsilý útěk. Kočár sjel pozadu do strouhy žitného pole a zasekl se v bahně, kolo přelomené.
Tehdy se žlutavé oči Chanova vlčího společníka spojily s pohledem vyděšené Wynn a vlk zastavil. Magiera máchla svým mečem a sekla zdivočelou šelmu do ramene. Vlk divoce zakňučel a spojení Chana s jeho myslí bylo brutálně přetrženo.
Zaklínač sebou trhl a bolestivě se složil k zemi, opíraje se třesoucími dlaněmi. Jeho ruka instinktivně vystřelila k rameni, ve kterém cítil tepající bolest z tržné rány způsobené čepelí meče.
Tohle skutečně nečekal.
V malé chvíli ho lehce rozbolela hlava, věděl však, že bolest se bude akorát stupňovat, až ho možná nakonec ochromí. Promnul si spánky a odvolal vlka zpět.
"Tak slyšíš mě? Co se stalo??" dožadoval se Welstiel téměř okamžitě, snad jako by si ani nevšiml bolesti v mladíkově tváři.
Chane si nejprve ani neuvědomil, že k němu mluví, narovnal se a probodl staršího muže nepříjemným pohledem.
"Vše, cos chtěl, je splněno. Myslím, že Magiera se dnes daleko nedostane."
Welstiel mlčel, mladík prošel kolem něj ke koním, aby se pustil do stavění stanu a pokusil se tak přemoci bolest, jež ho přepadla. Jenže lord Massing nebyl s touto odpovědí spokojen.
"Tak dozvím se konečně, co se ti stalo?!" obořil se na něj.
Chane sundal ze svého sedla lehce opotřebovanou, smotanou stanovou plachtu a vyrazil vybrat vhodné místo na jeho stavbu.
"Vlk byl zraněn Magieřiným mečem," zašeptal.
"A ovlivní tě to nějak?" odtušil Welstiel rychle.
"Jsem s tím vlkem duševně spojený. Vidím jeho očima. Pokud se něco stane jemu, tak to já cítím."
"To jsem pochopil." Odsekl Welstiel podrážděně. "Ber to ale z té lepší stránky. Aspoň si mohl vidět svou malou učenou kamarádku, nebo ne?"
Chane skoro zavrčel, při zmínce o tom děvčeti. Stále ve špatné náladě, se zvětšující se bolestí hlavy a nyní i očí, začal stavět tu jednoduchou ochranu před slunečními paprsky. Bylo mu špatně a lord Massing jeho bolest akorát zvětšoval.
Welstiel trochu zalitoval, že se Chane nenechal vyprovokovat. Pozoroval toho zpupného mládence, jak odolával bolesti a sveřepě se snažil pomocí několika větví a klacků postavit stanu podobnou věc. V tu chvíli by se až usmál.
"Nechceš trochu… pomoci?" zeptal se tiše a jemně se při té otázce uculil.
Chana cítil jeho pobavení až do morku kostí, vztekle se na staršího muže zadíval, poté ale trochu ucouvl a nakonec přikývl. Ta bolest byla opravdu nesnesitelná.
"Takže, co pro tebe mohu udělat?" usmál se ironicky šlechtic.
Přistoupil k Chanovi a zachytil jeden cíp kožené plachty, který mladíkovi vyklouzl z málo utaženého uzlu, jímž se snažil přichytit stan k větvi.
"Dej pozor, aby ses náhodou neumazal," oplatil mu tón hlasu mladík a znovu se sklonil pro plachtu, letmo se tak dotkl Welstielovy ruky.
"Dej pozor, abych si svůj návrh nerozmyslel, ty jeden rozmazlený floutku." Vrátil mu Welstiel a na chvíli se materiálu podržel, aby tak prodloužil jejich dotek.
"V tom případě si dej pozor, abych tě pak do toho stanu vůbec pustil. Víš, jak se to říká? Bez práce nejsou koláče."
"To jsem rád, že jsi nadhodil toto téma." Utrousil Welstiel spokojeně. "Mohu ti připomenout, že ty pracuješ pro mě? Abych si pak náhodou nenašel nějakého užitečnějšího společníka."
Chane nijak na Welstielova slova neodpovídal, ten doporučující dopis tolik potřeboval!
"No, hodný chlapec." Pochválil si Welstiel a na chvíli odběhl.
Chane se zašklebil, tušil, že lord dlouho pracovat nebude. Na okamžik si položil dlaň na čelo, jako by doufal, že se bolest pro toto gesto zmírní. Nestalo se tak.
"Chane, podívám se na to rameno, pokud chceš." Ozval se Welstiel, stál u své klisny a přehraboval se ve svých věcech.
"Možná až dostavíme ten stan." dříve ne, zakroutil mladík hlavou.
"Nic ti nevnucuji, jde jen o tvé vlastní pohodlí, ty pitomče." Uchechtl se suše Welstiel. "Mimochodem, možná by to chtělo něco na zastínění, ta plachta je už značně opotřebovaná."
"Tak něco sežeňte, Vaše Výsosti." poklonil se Chane.
Welstiel po něm hodil ostrým pohledem, nic však neřekl a přehraboval se v sedlových brašnách dál. Nakonec našel, co hledal, a z boku sedla vytáhl rezervní, méně silnou plachtu. Ohlédl se k mladíkovi a zjistil, že Chane již s prací skončil. Welstiel upustil plachtu na zem a zaujal místo vedle mladého společníka. Kritickým pohledem si přeměřil hotové dílo, podivně sestrojenou křivou věc, jež držela tvar jen s boží vůle. Vypadala, že dva dospělé muže ve svém rozměru nepojme.
"Není… Není to moc… malé? Pro nás oba?" trochu znejistěl.
"Ta plachta už něco zažila, snažil jsem se. No tak tam budeme trochu namačkaní, to je toho." Utrousil Chane podrážděně.
"Jak prosím?" Welstiel se obrátil čelem k němu.
"Pokud ti to tak vadí, můžeš zůstat venku." Ušklíbl se mladík.
"Já? No ty bys mě rozesmál." Welstiel jej odstrčil a opatrně vlezl do malého pelechu. Vybral si pravou stranu a pokusil se jí upravit ke svým potřebám nocování, i když tohle místo se jim nikdy nebude rovnat. Podložil si hlavu rukou a přehodil přes sebe svůj bavlněný plášť. Nepohodlné, leč na jednu noc bude muset stačit. Welstiel doufal, že se brzy dostanou do nějaké vesnice, či najdou srub, v němž by se mohli ukrýt.
Chane mezitím zkontroloval uvázané koně a zajistil jim dostatek sena na noc. Teprve poté začal lézt do stanu.
"Nezapomněl jsi na něco?" ozval se šlechtic z druhé strany. "Myslíš, že se obejdeme bez zastínění?"
"Si to obstarej sám," odsekl a otočil se k postaršímu muži zády. "Já se postaral o koně."
Welstiel se posadil, zamračil se Chanovým směrem, ale nakonec přece jen vyšel ven. Vyrazil ke svému koni a ze země zvedl jejich rezervní plachtu.
Instinktivně vytušil, jakým směrem posvítí slunce. Naposledy se rozhlédl po mechovém paloučku a zadíval se na zářivé hvězdy nad hlavou. Zhluboka se nadechl, jako by mohl cítit libou vůni lesní přírody. Miloval tiché večery a za jiných okolností by možná řekl, že je tohle prostředí také příjemně romantické.
Chane se uvnitř stanu spokojeně uhnízdil a úvahám společníka nevěnoval jedinou myšlenku. Zanedlouho byl stan opevněný svrchní vrstvou plátna, a uvnitř se udělala, ještě větší tma, až měl Chane problémy s viděním, i když zostřil své smysly nemrtvého. Welstiel prolezl všemi vrstvami a za okamžik už ležel vedle něj.
"Hm…" zamručel Chane. "V této situaci se říká: Dobrou noc… Nebo spíš - Dobré ráno?"
Welstiel ale neodpověděl, jen ze sebe vypravil samolibé uchechtnutí.
"Že se ptám," zakroutil mladík hlavou a zavřel oči. "Bodlo by mi, kdybys něco udělal s tím ramenem…"
To už bylo ovšem dost i na Welstielovo chladné sebeovládání. Prudce se posadil a s neskrývanou prudkostí položil dlaň na Chanův zranění sval až se musel mladík hodně přemáhat, aby nesyknul bolestí.
"Och, to bys rád, že? Mám se obtěžovat pro někoho, jemuž je zatěžko byť se jen pohnout? Vážně očekáváš, že za ty tvé úšklebky a poznámky se ti dostane pomoci? A nezapomněl si náhodou alespoň říci prosím? Ty jsi tak namyšlený, zahleděný jen do sebe, na tu svou krásnou tvářičku, a mě už to přestává bavit! Dobré ráno, Chane! A sladké sny."
Welstiel, spokojen, že i přes ostrost svých slov nezvýšil hlas, se opět uložil ke spánku.
"Maminka mi říkávala: 'Dobrou noc, nechť tě blechy štípou celou noc'."
"Ve tvém případě, Chane, tě místo blech bude otravovat tvá vlastní ješitnost!" usadil ho Welstiel a rozhodl se dál jej ignorovat.
"Ale má ješitnost má přísavky a ty nekoušou." Zapitvořil se Chane spíš pro sebe.
Welstiel obrátil oči v sloup a přitáhl si k sobě plášť o poznání těsněji. Nepřineslo to očekávaný pocit bezpečí a jakési vzdálenosti všemu a všem. Cítil Chanovo tělo blízko sebe a značně jej to znervózňovalo.
"Takže…" Chane se zhluboka nadechl. "Dobrou noc a pozor na blešky."
"Už spi!" zavrčel Welstiel, pak se konečně stanem rozlehlo hrobové ticho.
Ten večer se vrátil na panství sví rodiny, kde strávil celé dětství a půlku svého života. Procházel se po nádvoří, oděný v černém plášti, jenž za ním vlál jako smuteční šaty, dlouhé vlasy se v lehkém vánku vlnily podél těla. Welstiel se rozhlížel, tvář ozářenou plameny z venkovních svítilen.
"Čekal jsem tě, Welstiele." Ozval se tichý hlas stárnoucího muže a oslovený sebou ošklivě škubl.
Lord Massing pohlédl do popelavě šedé tváře nekromancera Ubáda, s koženou maskou bez otvorů pro oči, nasazenou na obličeji.
Welstiel byl překvapený, věděl, že sní, ale netušil, proč se mu Ochránce zjevil obraz starého šílence a neukázal mu směr, kterým se má vydat dál.
"Co ode mě chceš?" vyštěkl Welstiel.
Ubád však neodpověděl, otočil se a odcházel. Welstiel vyrazil za ním. Utíkal dlouhými chodbami, až se ocitl ve sklepení. Sestoupil několik schodů, postupoval kamennou chodbou až na konec, kde se z poslední sklepní místnosti ozývaly hlasité a bolestné výkřiky.Welstiel se nahnul za roh a spatřil otce s Ubádem, stojící v kalužích krve. Ryk uvězněných, nevinných těl a prosebné volání o pomoc se mu zabodávaly do uší, způsobovaly, že stěží našel dech.
"Welstieli… Tak nám přece pomož! Welstieli…!"
Welstiel se procitnul a rychle se posadil na svém místě. Točila se mu hlava, chtělo zvracet, a kdyby žil, cítil by, jak by se jeho bušící srdce chystalo co nejdřív vyskočit z hrudi. Rychle si přitiskl ruku k ústům a pevně semknul oči.
Chane se nespokojeným zasténáním probudil. "Co tady jančíš takhle zvečera? Někde hoří?"
Welstiel nebyl schopen odpovědi, dál si zakrýval ústa a snažil se z mysli vyhnat obraz svého otce. Roztřásl se při pomyšlení, že se vrací zpátky do té hrůzy.
Mladík se znepokojeně zamračil a posadil se vedle staršího muže.
"Tak co se děje?" zašeptal skoro něžně.
"Musím… ven…" hlesl Welstiel, který se v malém prostoru cítil udušený. "Už to tu nevydržím!" vykřikl nepříčetně a začal se sápat po plachtě.
"Venku je ještě den!" zastavil ho Chane chladně a přitiskl zpátky k podlaze. "Co se to s tebou děje?" zeptal se znovu, po dobrém.
"Jen klid, ty zmetku! Já přece vím, že je venku slunce." Obořil se na něj Welstiel a posunul se hlouběji do útrob jejich stanu. Zbývá nanejvýš hodina do soumraku, pak už bude moct konečně ven!
"Fajn," Chane se vzdal a lehl si zpět na své místo.
Zanedlouho, již zpola uklidněný Welstiel, pohlédl na mladíka ležícího vedle. Zřejmě skutečně trpěl a on sám potřeboval zaměstnat mysl a třesoucí se tělo.
"Co tvá ruka?" Opět promluvil a prosekl tak nastalé ticho.
"Bolí," kysele se ušklíbl Chane a podrážděně zavrčel.
Welstiel se pro sebe usmál. Neočekával, že by si Chane o pomoc řekl, přeci jen, když požádal naposledy, byl odmítnut.
"Svlékni si košili." Přikázal mu Welstiel stroze a posadil se blíž, ruce připravené zbavit společníka nesnesitelné bolesti.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama