Requiem for a Dream; Part 2

21. března 2009 v 17:14 | Iwai/Ada Cordella |  Requiem for a Dream
Spáč odpočíval spánkem nemrtvých a neklidně se při tom zmítal. Snažil se ve snu zakrýt si oči, aby unikl zábleskům černých zákrutů, které ho obklopovaly a pomalu se kolem něj stáčely v pevném sevření. Připomínaly duny obsidiánového písku ve větrné bouři, tekoucího, dusícího a nebezpečného. Ve snu, v němž se mu nikdy nepodařilo zavřít oči, pociťoval stálou nevolnost z rychlosti pohybu stáčejících se zámotků.
Obával se, že si svého snového ochránce poštval proti sobě, že neuposlechl to, co po něm chtěl.
"Prosím… Poraď mi," zašeptal.
Odpověděl mu hlas znějící z velké dálky.
Pokračuj… Následuj…
Welstiel se ohlédl. Černé tělo ochránce se vlnilo všude kolem, začalo se pozvolna ztrácet. Zanedlouho nabral vědomí. Byl zcela vzhůru. Ležel sám v pokoji v statkářském stavení, kam ho včera s Chanem brzy ráno zavedl Martyn.
"…Chane?" slyšel sám sebe, malátně.
Welstiel zavřel oči, promnul si spánky a malý hrbolek u kořene nosu, byl unavený. Ne ve smyslu fyzické únavy. Sen, který ho navštěvoval skoro každý večer, byl vyčerpávající a zatěžující, zvlášť po psychické stránce. Welstiel se ve snu setkával s ochráncem, ztělesněném do podoby obrovského hadího těla s černými lesklými šupinami.
Poprvé mu bylo ukázáno místo vysoko v horách, ochránce mu sdělil, že je obydlen Nejstaršími, kteří střeží mocný artefakt. S jeho pomocí by Welstiel již nikdy nemusel pít krev, nebo lovit lidi jako kusy dobytka.
Pro svůj sen byl schopný udělat a obětovat cokoliv! Jeho snový ochránce mu však informace sděloval jen po částech a občas, stejně jako i dnes, mu nic nového neřekl, jen připomněl něco, na co měl Welstiel pamatovat.
Šlechtic se pokusil uklidnit, přetočil se na bok a pohlédl k protější posteli, kde odpočíval Chane. Vypadal klidně, skoro něžně. Ležel na břiše, paži přehozenou přes okraj postele, přikrývku shrnutou pod sebou a hnědorudé vlasy rozprostřené po polštáři. Welstiel ho dlouho pozoroval, než se rozhodl vstát.
Nesvlíkal se, proto si oblékl jen tuniku, obul kožené boty a rukavice a zapnul přezku na bavlněném plášti.
Mohl odejít, přesto se tichými kroky přikradl k spícímu společníkovi. Naklonil se a zadíval do mladé tváře. Chane byl vážně mimořádně okouzlující, měl perfektně vykrojená plná ústa, jež zdobila ostře řezaný profil s rovným nosem a vysokým čelem.
Byl očividně velmi chytrý, Welstielovým bystrým očím neunikl žádný detail. Zrakem bloudil po pevných svalech a studoval sebemenší záhyby Chanova těla. Stále se nemohl odtrhnout od těch hlubokých šrámů zanechaných ve snědé kůži.
Welstiel vztáhl ruku, jako by se chtěl těch ran dotknout, cítil, jak se při tom pohledu uvnitř něj cosi hnulo, okamžitě se vzpřímil a spěšně vyrazil ke dveřím.
Jakmile je za sebou zavřel, a v pokoji se rozhostilo nápadné ticho, Chane otevřel oči.
Byl večer, chvilku poté, kdy zapadlo slunce. Rozhlédl se a vstal. Našel své věci, jimiž ráno předtím v zlosti mrštil o stěnu, oblékl se a vyšel z pokoje najít svého urozeného společníka.
Zdola z chodby se ozývaly hlasy. A Chane mohl slyšet Martyna, jak rozmlouval s lordem Massingem. Pod schody bylo malou škvírkou mezi dřevěnými žebry zábradlí vidět do místnosti.
"Ano, to je pravda." Přitakával právě Welstiel, urovnával si svůj oděv a vlasy svázané na temeni tmavou stuhou ladící s jeho tunikou.
"Vy s tím máte jistě bohaté zkušenosti, když jste ve službách Jeho Výsosti."
"Ano, u dvora se s pletichařením setkáte až příliš často. Chudák náš pan král. Ještě štěstí, že má tak věrné poddané, jako jste vy, Martyne. Osobně se o vás zmíním." chlácholil ho Welstiel se zlomyslným úsměv zářícím snad až ke stropu.
Martyn vypadal nanejvýše spokojeně a pak, aby řeč nestála, optal se Welstiela, kam má dnes večer namířeno.
"Do Bely, tam mě vedou mé povinnosti." Odpověděl Welstiel stroze, jelikož až takové potěšení mu rozmluva se sedlákem nedělala.
Trochu nejistě se rozhlédl širokou halou s vysokými okny a obrazy zachycujícími zlatá pole obilí a jiné barevné scenérie. Dům to byl skutečně přepychový, s luxusním nábytkem, to musel Welstiel po právu ocenit.
Pohled zvedl ke schodům, jako by cítil, že jej někdo pozoruje. V ten okamžik se zahleděl do světle hnědých očí mladého Vznešeného mrtvého.
Chane se vpil svým pohledem do toho černého, než ucukl, vydávaje se po schodech dolů. Ve tváři mu pohrával chladný výraz, uvnitř však hořel silným plamenem.
Pozdravil všechny prostou úklonou hlavy a postavil se za Welstiela, snad v touze být nenápadným. A možná také chtěl svého společníka znervózňovat.
Welstiel se cítil nepříjemně, když měl Chana v zádech. Přece jen, neznali se tak dobře a lord si neustále připomínal, že kdyby Chane mohl dříve, zabil by svého stvořitele Toreta v okamžení.
"Martyne, když dovolíte, půjdu se podívat, jak pokračují přípravy na náš odjezd. Ještě jednou vám děkuji, sbohem." odvětil lord odměřeně, a aniž by se na mladíka za sebou podíval, mířil z domu pryč.
"Je trochu pozdě na cestu, ne?" obrátil se tedy Martyn na Chana. Zdálo se, že ve statkáři přece jen bylo trochu té podezíravosti. Zamyslel-li se nad dvěma muži, co stráví celý den zavření v jednom pokoji.
Chane se v odpověď ušklíbl.
"Spíš bych řekl, že je příliš brzo," zanechal sedláka zmateného svou odpovědí a vydal se za Welstielem. Našel ho u koní peskovat mladičké učedníky - jak typické. Chanovu tvář zkřivil další úšklebek.
"Ty imbecile!" rozkřikl se právě Welstiel na jednoho ubohého chlapce. "Neutahuj ten třmen tolik, brzy se unaví! Dávej na tu truhlu pozor," obrátil se zas na druhého. "Jsou tam velmi křehké a drahocenné předměty, jež bys neuhradil ani vlastní krví!"
Chlapci se celí třásli, vystrašeni Welstielovým chladným vztekem. Hned, jak to bylo jen trochu možné, a šlechtic nasedl do hřbetu své šedočerné klisny, mladí učedníci s radostí poodstoupili. Když na ně hleděl lord nyní z vrchu, vypadal ještě vznešenější, než se skutečně cítil. Majestátně se narovnal a lehce pohodil hlavou, až se mu dlouhé lokny zavlnily po zádech. Přitáhl klisně uzdu a ohlédl se.
Chane zakroutil hlavou. Že by Welstiel ztratil svoje mimořádné ovládání, bylo zvláštní, přesto se rozhodl nijak to nekomentovat a po drobné kontrole sedla se i on usadil. Přitáhl otěže a měl koně plně pod kontrolou.
"Takže…?"
"Musíme projet Belou, znáš tam nějaký dobrý hostinec?" Welstiel schválně naznačil, že chce dobré ubytování, představa, že by se s Chanem dělil o společný pokoj, se mu ani trochu nezamlouvala.
Z domu vyšel Martyn a zamával mužům na rozloučenou. Welstiel mu pokynul hlavou, Chane sedláka ale ignoroval.
"Záleží na tom, kolik peněz hodláš utratit." pokrčil rameny.
"Odpověď je jasná, nemyslíš?" pohlédl Welstiel na svého společníka.
"Já mám dovoleno používat myšlení?" odtušil Chane krajně překvapeně.
Lord Massing potlačil tiché zavrčení. Dál už se s mladíkem odmítal bavit, pobídl koně a vyrazil. Jel tiše a snažil se vymyslet jakýkoliv opodstatněný důvod, proč jej Chane včera líbal. A proč teď dělá, že ho to absolutně nezajímá!
Welstiel ho nenáviděl!
"Myslím, že vím, který hotel by ti vyhovoval." skoro neslyšně se rozesmál Chane a bedlivě studoval šlechticovu tvář.
"Prosím?"
"V druhém okruhu."
"No dobrá. Uvidíme." Mínil Welstiel a opět zmlkl.
"Proč se vlastně tak úporně snažíš dostat Magieru?" otázal se náhle Chane.
"Je pro mé plány nepostradatelná. Je výjimečná." Lord Massing nechtěl zahýbat do detailů - čím méně toho mladík ví, tím lépe. "Je dhampir. Pokud si studoval pozorně a nezabýval se záhyby roucha mladých učenek, pak bys jistě měl věděl, jak důležitá je… pro… náš lid." Poslední slova vyzněly nápadně hořce.
Chane si odfrkl. "A v čem jako? V tom, že nás může zabít? A záhyby rouch jsem rozhodně nestudoval."
"Tak to bys mě vážně překvapil." usmál se ironicky Welsteil.
"Nezáviď," oplatil mu Chane a popohnal koně. Pomalu teď společníka doháněl.
"Co ti mám závidět? Nebuď směšný!"
Welstiel se s Wynn jednou setkal, když jí vnutil svou myšlenku a ona se na pár vteřin stala jeho loutkou. Nebyla bůhvíjak hezká. Ano, byla mladá, něžná a možná i pro muže atraktivní. Ale… byla to jen ženská! Nemohl si pomoci, ovšem čím víc o ní Chane mluvil, tím víc se mu zdála odporná!
"Co?" pozvedl mladík obočí. "Třeba to, že umím líbat líp než ty?"
Welstiel prudce přitáhl koni uzdu. Ohnal se po Chanovi krutým a vražedným pohledem, s očima přetékajícíma doslova nepopsatelnou zlostí.
"Mlč!" zasyčel.
"Tak to mi budeš muset tu pusu něčím zacpat," ušklíbl se Chane dvojsmyslně. Welstielovu pohledu odolával a dokonce mu ho i oplácel.
Welstiel se odmítal nechat se znovu vyprovokovat. Jeho chladně kalkulující mysl nemohlo rozdrtit nic, dokonce ani takový namyšlený floutek, jako Chane. Zvedl jedno obočí a rty zkroutil v povýšeném úsměšku.
"Ty si asi skutečně myslíš, že si neodolatelný, co?"
"Pokud mi dovolíš myslet, začnu o tom uvažovat."
"Nezakázal jsem ti myslet, ale mluvit! Tak buď tak hodný a sklapni!" Welstiel se otočil kupředu a jemným tlakem do slabin popohnal klisnu do klusu.
"A ty si zase nejspíš myslíš, jak moc jsi lepší než kdokoliv jiný." vyplázl na něj Chane jazyk, když se ujistil, že je Welstiel dostatečně daleko, aby nic neviděl a neslyšel.
Vedli své koně prašnou cestou a sledovali, jak se les kolem ztrácí a ubývá. Cesta byla dlouhá a únavná. Nakonec se v dálce před nimi objevil vnější kruh hradeb královského města Bely.
Chane předklusal před Welstiela, aby je zavedl do hostince, o který měl společník tak velký zájem, a zanedlouho projeli první branou. Neotáčel se, jestli jede Welstiel za ním, i když necítil jeho přítomnost, v zádech měl ten černý pohled. Projeli mlčky i druhým okruhem, jenž byl podstatně menší a odděloval město na chudinu a šlechtu.
Ulice byly tiché a zdály se liduprázdné. Slušně vypadající hostinec, kam je dlážděná cesta zavedla, by si rozhodně nemohl dovolit žádný podřadný měšťák. Chane sesedl, přivázal koně k vnějšímu zábradlí, a vešel dovnitř.
Welstiel ho následoval až k výčepu, kde se nad stolem s pípou hrbil vkusně oblečený starý muž s pivním břichem. Hned jak viděl dva dobře vypadající šlechtice, na tváři se mu objevil přívětivý úsměv.
Welstiel takovým lidem už od přírody nedůvěřoval a raději trávil čas na místech, kde by nebyl tak viděný. Byl si jistý, že tento obtloustlý muž by je za trochu zlata bez výčitek udal. Zdálo se však, že Chane ví, co dělá. Přešel k muži a naklonil se přes stůl. Něco mu pošeptal a rychle požádal o dva pokoje.
"Drahý pane Andraso, pro vás cokoliv. Hned to bude. Dva pokoje. Budete si také přát ustájení pro koně, předpokládám."
"Ano, jistě." odpověděl Chane. "Ale naše věci nám odnoste do pokojů."
"No samozřejmě. Hned to bude." Hostinský se otočil k polici s řadou čísel a klíčů k volným pokojům. Chvíli zapřemýšlel a potom se zeptal: "A chcete je se společnými dveřmi, pánové? Nebo odděleně?"
Chane se s otázkou v očích podíval na Welstiela. Ten jen zvedl jedno obočí, odhodlaný nechat Chana myslet, když si to tolik přál. Otočil se a zahleděl se na olejomalbu visící na protější stěně u jídelních stolů. Hostinec to byl vážně elegantní, s tlumeným osvětlením a precizními detaily, jenž dotvářely jeho vkusnou krásu. Tady by klidně mohl trávit i více volného času, uvažoval.
"Se společnými," Rozhodl nakonec Chane. Budu zlý, pomyslel si.
Hostinský se snažil zakrýt mírné pobavení nad rozhodnutím mladšího z dvojce, přikývl a jelikož tušil, jak se asi muži nakonec rozhodnou, klíče od pokojů se spojovacími dveřmi již třímal v rukách.
"Následujte mě, pánové." Vybídl hosty.
Welstiel kráčel ke schodišti do vyššího patra, ale jako by to Chane chtěl, sešli se u nich téměř ve stejný okamžik. Lord se zastavil očekávaje, že mu dá mladík přednost. Chane se ošklivě pousmál a vyrazil do schodů, čímž se celým tělem otřel o to Welstielovo. Lord Massing toho využil, vztáhl ruku a uchopil Chana za paži pevným stiskem.
"Snad necháš projít mě?!" tázal se, jedno obočí lehce zvednuté.
Chane k němu sklopil rádoby nevinné oči a drze se otázal: "A proč bych měl?"
Welstiel, vědom si pohledu hostinského, odložil nemístnou poznámku stranou. Položil Chanovi dlaň na hruď, vyvinul lehký tlak na jeho mladé tělo a přitiskl jej ke stěně, čímž si uvolnil cestu a noblesně pak prošel kolem. Chane si mlsně olízl rty, když jej šlechtic míjel, a s potutelným úsměvem vyrazil za ním.
Následovali hostinského do vrchního patra, ke dvěma pokojů na konci chodby, jež vlastnily spojovací dveře.
"Prosím, pánové." Máchl muž velkolepě rukou. "Vaše zavazadla tu budou co nevidět. Přeji vám dobrou noc."
Vznešení mrtví si nad tónem mužova hlasu vyměnili pohled. Zatímco Chanův byl pobavený, otrávený Welstiel si raději vybral poslední pokoj a zavřel se v něm.
Mladík tedy odešel do toho svého a začal se svlékat z pláště. Odložil svrchní oděv, ledabyle s ním mrsknul na židli, a pak ho přepadla chuť na pořádnou koupel.
V tu chvíli zaklepal na dveře asi čtrnáctiletý pihovatý chlapec s propadlým hrudníkem a v ošoupaném oblečení. S námahou vytáhl do patra dvě cestovní truhlice.
"Pane, je tohle vaše?" ukázal chlapec na menší truhlu a malou klícku s šedou krysou uvnitř. "Ano," přitakal Chane. "Díky."
Zval si své věci a odtáhl je do pokoje sám. Chvíli přemýšlel, co podnikne, a nakonec se rozhodl zaťukat na dveře, dělící jeho pokoj s Welstielovým.
"Pojď dál," ozvalo se zevnitř.
Chane vstoupil do místnosti podobné jeho vlastní a zavřel za sebou dveře. Drze, bez optání, se posadil do židle u malého stolku pod oknem. Provrtával Welstiela záhadným pohledem a užíval si ten pocit, že ho může dráždit nahotou svého trupu.
"Co jsi chtěl?" položil Welstiel okamžitě otázku.
Právě stál před svou postelí, truhlu s věcmi otevřenou. Chystal se převléknout ze své tuniky do něčeho pohodlnějšího. Zdálo se však, že s Chanovým příchodem si to rozmyslel a místo toho vytáhl z velkého zavazadla malou mosaznou truhličku.
"Kam dál? Říkáš, že Magiera míří do Bely… Jak to víš?" vychrlil na něj hned dvě otázky, které ho zajímaly nejvíc. "Jak si tím můžeš být tak jistý?"
Welstiel ho proťal pohledem, snažíc nevšímat si bronzového nádechu Chanovy snědé kůže.
"Nejsem si jistý. Ještě ne." Odtušil a truhličku s vyrytými symboly otevřel.
K Chanovu velkému překvapení tam nebyl bůhvíjaký poklad, ale plechový talíř. Welstiel si ke kouzlení vzal ještě malý ostrý nožík se zahnutou čepelí a polštář z postele.
Polštář položil na zem, vzpřímeně se na něm usadil a zkřížil nohy pod sebou. Talíř umístil tak, aby na něj dobře viděl, nůž odložil vedle. Ladným pohybem sňal rukavice z jemné jehněčí kůže a odhalil tak malé znetvoření na levé ruce, chybějící část malíčku.
Chane ho zvědavě pozoroval, nyní chápal, proč Welstiel rukavice nikdy neodkládal. Víc ho však zajímalo, co se to šlechtic chystal provést.
"Co to děláš?"
"Mlč a neruš mne." Usadil ho Welstiel.
Vzal do ruky nůž a zcela úmyslně se do pahýlku na levačce řízl. Ani neucukl, snad byl na to všechno již nějakou dobu zvyklý. Z konce malíčku ukápla na desku talíře tmavá tekutina, kterou v sobě nosí každý Vznešený mrtví, dopadla na střed a tam také zůstala.
"Jak daleko ses dostal v magii ty?" zeptal se Welstiel potichu a soustředěně upřel na talíř své černé oči.
"Zaklínání," zamručel mladík a vstal. Chtěl se na to všechno podívat zblízka.
"Hm…" protáhl šlechtic nevzrušeně. "Šikovný chlapec."
"Já vždycky," ucedil Chane uraženě.
Welstiel to ignoroval. Kapka na jeho talíři se mírně zachvěla. Pod náporem neviditelné sílí se začala pohybovat. Nejistým směrem mířila vzhůru a zahnula mírně stranou, pak se zastavila. Nebylo to přesně to, co chtěl Welstiel vidět. Několikrát zamrkal a skrz pevně sevřenou čelist se mu vydralo podrážděné zavrčení.
"To snad není…"
"Copak?" zašeptal Chane spokojeně, pozorujíc, jak se Welstielova chladná maska bortí.
Lord Massing vstal, přešel k oknu a nervózně si promnul ruce, rána na jeho malíčku se zdála být zcela zahojená.
"To není pravda… Tam přece nemá proč se vracet!" mumlal a upřeným pohledem hledal v ztichlé noční ulici odpovědi, které tam ani vyčíst nemohl.
"Co se děje?" nadzvedl Chane obočí.
"Magiera… Ona… Nemíří do Miisky." Odpověděl Welstiel ztěžka.
"A kam?" tázal se zmateně. "Kam jinam by mohla jít?"
"Do… Do Droevinky… Do Chemestúku. Své rodné vesnice." Welstiel snad zbledl víc, než obyčejně.
"Proč?" nakrčil Chane čelo a přešel blíž ke staršímu muži. "Co tam chce?"
"To netuším." Odpověděl Welstiel okamžitě, i když moc dobře věděl, po čem Magiera jde.
Chce najít odpověď na otázku, která trápí lidstvo již po staletí; Proč tu jsem a co je náplní mého života? Jenže přesně tohle se Magiera neměla nikdy dozvědět!
Welstiel se snažil, seč mohl, aby jí odvedl co nejdál od kruté pravdy. Postaral se o hostinec Lvoun, jenž se jí a Leesilovi podařilo koupit po záhadném úmrtí právoplatného majitele. Dbal o její trénink a byl na blízku, když po prvním opravdovém souboji se Vznešeným mrtvým téměř vykrvácela. Vždy byl tím tichým stínem, který necítila, ale věděla, že tam je.
Potřeboval její pomoc, a to i tehdy, nebude-li s tím souhlasit. Nyní mu však nepěkně zkřížila plány. Cesta do Chemestúku je ztráta času! A co se tam dozví, jí na cestě k jejímu… k jeho cíli stejně nepomůže. Welstiel se cítil bezradně. Musel rychle přijít na to, jak se do Droevinky dostat první. Bylo nutné zničit všechny důkazy temné minulosti.
"Musíme… Musíme tam být dřív než ona, Chane." Promluvil do ticha lord Massing.
"Děje se něco?" zašeptal Chane skoro starostlivě a položil mu dlaň na rameno.
Welstiel se prudce vytrhl.
"Poslouchal jsi, co jsem řekl? Jít! Musíme jít! Hned!! Není čas… Není čas!" Welstiel se vrátil ke své posteli. Začal všechny své magické komponenty sklízet zpátky do cestovní truhly.
"Nikam nejedeme, venku svítá," obrátil se Chane podrážděně.
"Na tom nezáleží! Ještě je čas. Možná se stihneme hnout aspoň o pár stop dál." Welstiel se chopil svého zavazadla a začal jej uzamykat.
"Nikam!" zavrčel Chane a odstrčil ho stranou, až se lord Massing zapotácel a zavrávoral ke stěně za sebou.
"Co si to dovoluješ?!" Zvýšil hlas. "Já si platím tebe!! Když JÁ rozkážu, TY posloucháš!!"
"Jo, pokud to neznamená chcípnout!" štěkl. "Zůstaneme tady!"
"Na to není čas, rozumíš mi?!" Welstiel se vrhl vpřed a zastavil se těsně u něj. "Musím být v Droevince první! Je to důležité!" lord teď spíš vypadal, jako by prosil.
Chane vztáhl ruku a zajel mu dlaní do vlasů, čímž ho pohladil po tváři. "Tak tam půjdeme! I kdybychom měli uhnat koně! Ale teď zůstaneme zde!"
Welstiel strhl mladíkovu ruku stranou.
"A co to pořád děláš? Myslíš, že mě to zajímá?! Bylo zřejmě mou osudnou chybou vybrat si za společníka tebe." Odplivl kysele a probodl mladíka zlým pohledem.
Chane si ho k sobě nečekaně přitáhl a políbil ho. Vášnivě a přitom něžně okupoval ty nezkušené rty staršího muže. Welstielovy ruce se zapřely o Chanovu hruď ve snaze jej od sebe odstrčit. To se mu také na okamžik povedlo.
"Co to děláš…?" vypravil ze sebe s obtížemi, jak se snažil najít svou sebekontrolu.
"Líbám tě," ušklíbl se Chane a znovu propojil jejich rty.
"Tak toho nech! Okamžitě!!" přikázal Welstiel, odtrhl se od jeho těla a uštědřil mu pořádnou ránu přes ústa, až se mladík vzdálil dostatečně daleko na to, aby se mezi nimi utvořila široká mezera.
Chane odplivl krvavou slinu a hodil po Welstielovi dotčeným pohledem. Otočil se na patě a vydal se ke dveřím, jež za sebou vší silou zabouchl. Ve svém pokoji se pak usadil na posteli a otřel si koutek rtů, ze kterého stále tekla tmavá tělesná tekutina.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama