Requiem for a Dream; Part 1

21. března 2009 v 17:10 | Iwai/Ada Cordella |  Requiem for a Dream
  • Žánr: slash, drama, mystery
  • Přístupnost: NC-17
  • FanDom: Noble Dead
  • Páry: Chane Andraso & Welstiel Massing
  • Varování: příběh obsahuje homosexuálně ladění scény
  • Shrnutí: Welstiel rozjel svůj ďábelský plán, hnán touhou po mocném artefaktu spojil své síly se Vznešeným mrtvím, o kterého by jinak nezavadil ani pohledem. Čím déle Chane tráví s Welstielem všechen svůj čas, tím více odhaluje tajné machinace lordovi prohnané ctižádostivosti a inteligence.
    Je to však touha po moci, co Welstiela žene kupředu?
  • Upozornění: příběh byl sepsán na motivy cyklu Vznešení mrtví, Barb & J.C. Hendeeových


Lepkavá, stříbřitá vlákna pavučiny. Nic jiného zatím nerušilo jeho spánek. Jen tichý zvuk pavoučka spřádajícího v koutě svou síť. A také zvláštní pocit. Ztráty, možná i trošku podráždění spojeného s euforií… zvláštní kombinace, ale u nemrtvého možná. A samozřejmě všudypřítomný hlad. Chuť… zvrácená touha po lidské krvi spojená s adrenalinem. Chane potřásl hlavou a opřel se o lokty, čímž se posadil. Jeho krásné hnědé oči zpola skryté za závojem hnědorudých vlasů zamžouraly do pokoje. Pak si něco uvědomil.
"Welstieli?!"
Bylo ticho a Chane se cítil podezřele. Vlastně svého nového společníka sotva znal. A nelíbilo se mu, jakou roli v tomto podivném partnerství měl sehrát.
"Tady." V koutě místnosti to zašustilo.
Chane uviděl pohyb tmavého pláště a za několik okamžiků se lord Massing vypotácel z prázdné stáje. Na jeho ramenou ulpěly zbytky slámy, dlouhé lokny temně hnědé barvy měl pocuchané. Krátce se rozhlédl po místnosti, upravil se a postoupil kupředu. Po včerejší honbě, kdy oba málem zaplatily svou nemrtvou existencí, byli nuceni schovat se do opuštěných stájí a přečkat v ní den.
Chane přimhouřil oči a posadil se tak, aby si mohl chodidla opřít o podlahu, pryč z improvizované postele. Vklouzl do kožených bot a trochu nemotorně vstal. Welstiela si stále prohlížel s chladnou podezřívavostí. Uhladil si oblečení a narovnal se.
Welstiel mu oplácel stejným pohledem, jenže v tom jeho bylo něco víc, chladná a povýšená arogance. Jemně se dotkl tří bílých pramenů na spáncích, to nejkrásnější, co dotvářelo mužův elegantní zjev, a smetl stéblo z pláště.
"Jsi připravený? Musíme vyrazit."
Chane si odfrkl.
"Co myslíš?" vzdorně, ale s náznakem úcty.
Přešel k místu, kde nechal svůj plášť a začal si ho oblékat. Kdyby žil, cítil by, jak kožešina příjemně hřeje. V nemrtvé podobě však jeho tělo nebylo k takovýmto věcem příliš vnímavé.
"Míříme do hostince, kde Magiera strávila noc. Doufám, že tam najdu stopu, po které se budeme moci vydat dál." Odtušil Welstiel a aniž by posečkal, vyšel do temné noci.
Chane jej tiše následoval. Stodole za zády nevěnoval už ani jediný pohled, upřeně pozoroval postavu v černém plášti ztrácející se ve tmě před ním.
Welstiel kráčel tiše, noblesně a Chana si příliš nevšímal. V duchu plánoval události zítřku, přitom mimoděk točil prstenem, zajišťující mu ochranu před Magieřiným vlkem Chapem. Rozrušovala jej představa, že Magiera již odhalila jeho nemrtvou podstatu. Znamenalo to, že se bude muset chránit víc než předtím. Předem bezchybně promyšlený plán se začal hroutit a on se chytal poslední naděje, která mu ještě zbývala, totiž, mladého šlechtice Chana Andrasa.
Welstiel se jeho směrem ohlédl, Chane byl mladý, silně rostlý a zkrátka přesně to, co potřeboval ku pomoci. Bylo tak špatné využít ho? Vždyť za to dostane svou kýženou odměnu. Doporučující dopis pro Učené bratrstvo, aby mohl začít nový život a opět se setkat s tou malou učenkou Wynn. Znamenala pro Chana zřejmě dost, když se kvůli ní podřídil jemu.
S Chanem se sice znali teprve dva večery, ale už od první chvíle lord vytušil, že mladík je nespoutaný, jako divoký oř a stejnou měrnou narcistický. A přesto stála jedna ušmudlaná děvka za tu námahu?
Welstiel zvedl jedno obočí a Chane, jako by vytušil, že jej někdo pozoruje, se na něj zpříma zadíval. Andrasův pohled byl nepříjemný, ne nenávistný, nebezpečný a výstražný. Našlapoval jako kočka, očekávající útok dravce, vyčkávající, pozorující kořist. Nebezpečná kombinace. Chanovu tvář zkřivil úsměv, spíše úšklebek.
"Potřebujeme koně." Řekl Welstiel jen tak mimochodem. "Doufám, že v tom hostinci, kam míříme, nějací koně budou. Jak ale znám Magieru, nejspíš sebrala pár volných mincí a ubytovala se v tom nejnuznějším hotelu, který našla. Snad budeme mít štěstí. Jen, nemluv s těmi lidmi, ano?"
"Nejsem neschopnej…" zavrčel oslovený.
"Netvrdím, že jsi," podotkl Welstiel nepříliš upřímným tónem. "Neumíš jednat s vesničany. Potřebujeme, aby uvěřili, že jsme ctihodní pánové. Nech to na mě!"
To byl jasný příkaz.
Chane si založil paže na hrudi, ale na hlasitější protest se nezmohl. Welstiel měl vlastně pravdu, nerad jednal s vesničany a ani to neuměl.
"No výborně, hodný chlapec."
"Nejsem tvůj pes, tak se tak ke mně nechovej!" odsekl Chane.
Welstiel se usmál. Vážně byl jako divoký kůň.
"Uklidni se, nejsi můj pes. Buď si vědom toho, že odměna tě čeká, pokud se mi podaří docílit předem stanoveného plánu. A to se nepodaří, pokud to zkazíš, rozuměl jsi? Tak sklapni a pohni sebou. Nemáme tolik času!" usadil ho Welstiel a dál pokračoval v chůzi, aniž by společníkovi věnoval jediný pohled.
Před nimi se objevila chatrná budova, jejíž stěny byly ošlehané větrem, a kolem níž se vinula hlavní cesta do královského města Bely.
Welstiel si pospíšil a nechal Chana, aby jej následoval. Když stanuli před dveřmi zchátralého hostince, lord Massing si mírně odkašlal, pozvedl ruku a zaklepal.
Chvíli nikdo neotvíral, až se dřevo povolilo, a zpoza rámu vyhlédla ven hlava postarší hostinské, kolem níž se vznášel opar levného alkoholu.
Welstiel s ní mluvil krátce, jeho hlas byl kultivovaný a projev vznešený. Podstrčil ženě zlaťák a vyžádal si přístup do pokoje, ve kterém měla tu noc spát podivná žena v doprovodu vysokého elfa a vlka se stříbřitou srstí.
Hostinská je vedla dlouhou chodbou k opuštěným dveřím, za nimiž se nacházel jednolůžkový pokoj. Vypadal stroze, a jakmile oba muži vešli, ucítili vůni mátového čaje, jenž vycházel ze tří hrnků pozapomenutých na stole.
Chane si místnost pozorně prohlédl. Ještě nebyla uklizená a ve vzduchu byla spousta pachů, které nedokázal identifikovat. Přešel ke stolu a zorničky se mu zúžily. Prsty jemně pohladil tři hliněné hrnky.
Welstiel si jeho reakce všiml, stáhl si z pravačky jehněčí rukavici a přistoupil k oknu, aby se mohl nádobí také dotknout. Bylo ještě vlažné, kdyby žil, zřejmě by mu ten dotek přinesl potěšení nad připomenutím prostého lidského bytí.
"Ještě jsou teplé," poznamenal. "Zřejmě to není dlouho, co odešli. Trápí tě snad vzpomínky na tvou učenou kamarádku?"
Chane nenávistně přivřel oči nad tónem, který Welstiel použil. Vzpomínky na chvíle strávené s učenci a s Wynn byly těmi nejkrásnějšími, které měl. Otočil se k šlechtici a zahleděl se do jeho ušlechtilé tváře. Nechtěl mu nic říkat, jen si chtěl vybavit chvíle, kdy se s ním poprvé setkal, kdy se rozhodlo o jeho osudu...
Noc byla chladná jako tato, pamatoval-li si správně. Hon na něj skončil a Magiera s Leesilem se chystali odjet pryč z Bely. Netušil přesný důvod. Zřejmě se chtěli vrátit do Miisky, do hostince, jemuž říkali domov. Ale proč s nimi jela i Wynn, nechápal.
Chane vyslal za Welstielem zvířecího pomocníka - krysu, čímž ho donutil zastavit. Jejich hovor byl krátký a úsečný.
Welstiel se choval jako pravý džentlmen. Měl již vrozené pohrdat kýmkoliv, kdo neměl slavné a bohaté předky, a s lidskou luzou, která žije své nudné prosté životy v nuzných příbytcích, se prostě nestýkal. Z nějakého důvodu se lord rozhodl chovat se stejně i k Chanovi. Snad to bylo tím, že si jej nechtěl příliš připustit k tělu, Welstiel neměl rád společnost, a bylo to na něm vidět.
Chana se rozhodl strpět, využít jeho síly a vychytralosti ve svůj prospěch. A na konci jejich putování mladého šlechtice čeká odměna.
"Tak pojď, mám, co jsem chtěl. Je na čase vyrazit." Welstiela těšilo, že se mohl Chanovi takhle zarýt do srdce, cítil, jak moc mu na malé Wynn záleží.
Prošel pokojem a zamířil zpátky do výčepu, aby si s hostinskou ještě promluvil. Zaplatil za dva starší koně, poděkoval jí zdvořile za snahu a přitom se nenápadně optal, zda-li něco zajímavého nezaslechla.
Musel připlatit dalším stříbrným dukátem, než se konečně dozvěděl, že Magiera se svými společníky míří do Bely.
Chane věnoval pokoji poslední pohled, než se také vytratil. Zamířil za svým společníkem, stejně mu nic jiného nezbývalo.
Pohladil hnědého koně, kterého si vybral, po šíji a poplácal ho. Zkontroloval, jestli sedlo pevně sedí na hřbetě a nasedl. Uchopil opratě a čekal, než šlechtic udá příkaz. Stále nemohl cítit mužovu nemrtvou podstatu, což mu na klidu moc nepřidalo.
Welstiel nakonec také nasedl na sovu klisnu. Podnapilá žena byla očividně polichocena mužovým štědrým příspěvkem a nyní jej nechtěla pustit. Welstiel se ovšem byť sebemenšímu doteku vyhýbal, dokonce ani nepřijal nabízenou ruku, kterou k němu vztáhla.
"Děkuji vám, madam, za váš čas a pomoc." Rozloučil se Welstiel prostým kývnutím hlavy a pobídl koně kupředu.
Chane ho s tichým povzdechem následoval. Nebylo mu líto té ubožačky, jež všechny Welstielovi peníze propije… byl naštvaný, že se s ním lord Massing nepodělil o žádné nové informace. Mezi jeho obočím se objevila vráska.
"Napadá tě, kde přečkáme den?" otázal se najednou Chanův tichý společník.
"V tom hostinci za námi asi ne," utrousil mladík. "Můžeme třeba postavit chýš," ušklíbl se nad vidinou Welstiela jak cokoli dělá holýma rukama.
"Opravdu vtipné. Máš teď něco konstruktivního?" rýpl si Welstiel a obrátil oči v sloup.
"Fajn… najdeme nějakou vesnici a schováme se u lidí…"
U lidí?
Welstiel podrážděně zavrčel. To už bylo lepší spát v opuštěné stáji jako minulou noc.
"To ode mě chceš, abych žebral nocleh od pobudů, kteří ani neumějí číst?" ohlédl se a proťal svého společníka nepěkným pohledem.
"Když ti byly dva roky, taky jsi to neuměl… Ber je jako přerostlá mimina."
Welstiel netušil, jestli to Chane dělal schválně, prostě z čisté radosti lidi takhle vytáčet, jemu samotnému ovšem docházely i poslední zbytky humoru.
"Předem tě varuji, že to bude pojednou a naposledy. Musíme sehnat něco, co si budeme moci nést s sebou. Plátno, něco, z čeho půjde postavit stan, například. Napadá tě také nějaká konkrétní vesnice, kde nám vyjdou vstříc?"
"Půjdeme za nosem. Přinejhorším z nás zbude prášek…"
Welstiela to začínalo rozčilovat. Musel se kousnout do jazyka, aby nedal průchod svému vzteku. Putovali bok po boku dál prašnou cestou, obklopenou kolem dokola hustým lesem, než se před nimi konečně objevilo světlo vycházející z oken několika malých domků. Ani ne sedm stavení tvořilo velký statek. Z komínů se kouřilo a všude vládl mír a klid, jen občas kdesi zaštěkal pes.
Tím směrem obrátil Welstiel svou pozornost. Zřejmě se jednalo o velkou statkářskou usedlost, kde služebnictvo mělo vlastní domek, aby svou přítomností neuráželi pány. Bylo trochu riskantní, žádat o přístřeší právě zde. Když se však odkryjí ty správné trumfy?
Welstiel se pro sebe usmál.
"Našli jsme, co jsme hledali."
Chane povytáhl obočí. "Myslel jsem, že chceš být nenápadný," ušklíbl se, ale popohnal koně ke stavení.
"Předpokládám, že mám zase držet jazyk za zuby… Jistě, jsem přece jenom obyčejný měšťák." jeho hlas překypoval sarkasmem.
"Chtěl bys raději strávit den venku? Přece jenom, nanejvýš shoříš v prach." Oplatil mu Welstiel. Byl spokojený sám se sebou. Pokud budou mít štěstí, možná si dopřeje po dlouhé době i teplou lázeň.
Jistě, smysly se z takového požitku radovat nemohly, ale tělo potřebovalo péči, jako každé jiné. Už dlouho neměl čas sám na sebe.
Chane po něm vrhl popuzený pohled a odfrkl si. Ať se udusí tou svou samolibostí… Proč si do toho slunce neskočí sám? Jeho tu držela jen touha po doporučujícím dopisu a zářivé budoucnosti.
Zastavili pár kroků před branou na pozemek. Okamžitě je do nosu praštil pach zvířat, jejich výkalů a mokrého sena. Welstiel seskočil z koně a zamířil k vchodovým dveřím, osvětleným plamenem venkovní svítilny. Třikrát lehce zaťukal a vyčkával.
Přišla mu otevřít spořádaně oblečená žena, něco kolem dvaceti let. Plaše se usmála a Chane se při tom ušklíbl. Zapřemýšlel, jak by asi chutnala?
"Dobrý večer. Je tvůj pán doma?" Welstiel s ní okamžitě jednal jako se služkou, což dívku utvrdilo v odmění, že se jedná o spořádané muže.
"Můj písař a já cestujeme z velké dálky, přepadla nás únava na naší cestě. Mohli bychom si zde odpočinout?"
Sotva to dořekl, objevil se za dveřmi starší muž se strništěm ve tváři.
"Pán tu dnes není a my máme práci." Odbyl návštěvu chladně doufaje, že tím příchozí odradí.
"Ach jistě," odtušil Welstiel zdvořile. "Nechceme vás rušit v práci, ale ráno musíme být v Bele a naši koně si potřebují odpočinout. Jeho Výsost, princ Rodék, čeká na mapu, kterou jsem dostal za úkol v tomto kraji sestavit…"
"Vy skutečně pracujete pro korunního prince Rodéka?" chytla se okamžitě služebná a Welstiel sklopil hlavu, aby zakryl spokojený úsměv. Chane k němu rychle přiskočil.
"Jsi cvok," zašeptal mu do ucha a vzdálil se.
Chanova reakce zmátla jak mladou dívku, tak i statkáře, Welstiel by se teď po svém společníkovi nejraději ohnal.
"Vlastně jej neznám osobně, mladá dámo, pracuji pro něj, jako přední z jeho vědců."
"K čemu by ale klan Väränjů potřeboval mapu téhle končiny?" optal se nedůvěřivě muž.
"Zřejmě proto, že ze strany mnoha jeho nepřátel hrozí velké nebezpečí. Jistě vám s radostí vyjádří svůj dík. A bude štědrý."
Welstiel vytáhl z kapsy vyšívaný sáček s penězi. Pro nemrtvého, který si silou může obstarat vše, nebyly peníze žádnou vzácností. Ale jak Welstiel správně tušil, lidský dobytek byl na penězích chamtivě závislí. Nyní mohl pozorovat, jak se oči obou služebníků rozzářily při pohledu na lesknoucí se kov uvnitř.
"Cvok," zamumlal si Chane znovu pod vousy a zakroutil hlavou. Ještě několik měsíců se budou tito lidé chlubit tím, že je navštívil posel krále. Pokud si z nich neudělá přesnídávku, samozřejmě.
Nakonec sedlák ustoupil.
"Jsem Martyn, starám se o chod statku." Uvedl je do domu. "Bude vám stačit jeden pokoj, pánové?"
Welstiel strnul a zřetelně cítil, jak se Chane vedle něj napjal. Mladší z upírů přimhouřil oči.
"Ty s nimi jednáš," opáčil směrem k Welstielovi, čekajíc na jeho odpověď.
Vesničané pohledem přeskakovali z Chana na Welstiela a zpátky, nevěda, co udělat nebo říct.
Welstiel se zhluboka nedechl, připravený nenechat sejít příležitost servat ze sebe šaty a omýt se v čisté vodě.
"Ale jistěže to… nevadí. Jsme ovšem oba hodně vyčerpaní a já bych uvítal horkou lázeň."
"Ach jistě, mistře." Usmála se dívka plaše. "Hned vám jí připravím. A každému jednu postel. Bude to tak ctěným pánům vyhovovat."
"Děkuji velice, naprosto vyhovuje." Welstiel se mírně uklonil.
Chane se pouze ušklíbl a nechal se spolu s jeho společníkem vést chodbou k jejich pokojům. Příliš si vybavení neprohlížel, nezajímalo ho to, přestože si nemohl nevšimnout vkusného zařízení. Martyn je zavedl do prosté, útulně vypadající místnosti, kde jim nabídl, aby si udělali pohodlí, než vše nachystají.
Welstiel si vybral postel u okna, hned vedle ní stála druhá, oddělaná od té první dvěma nočními stolky. Posadil se a rozepnul sponu na svém bavlněném plášti. Zůstal jen v tmavofialové tunice a černých kalhotách z jemného materiálu.
Příliš se neostýchal a natáhl se na lůžko. Odpočinek. Jaká škoda, že si jej nemůže užít víc, jak by chtěl, s dobrým vínem, tichou hudbou a kvalitní knihou. Welstiel zavřel spokojeně oči.
Chane se posadil na své lůžko a chvilku lorda pozoroval, vlasy mu přitom zvolna padaly do očí a on byl líný zastrčit je za ucho. Zapéroval zkoušejíc dlaněmi měkkost matrace. Byla to vskutku pohodlná postel.
Za okamžik dovnitř se zdvořilým zaklepáním vešla mladá dívka.
"Prosím, pánové. Koupel je připravená," trošku zrudla a odcupitala pryč.
"Půjdu první," pravil Welstiel, zvedl se a zamířil ke dveřím. Chane jen pokrčil rameny a položil se na posteli, ruce zkřížené pod hlavou.
Welstiel se zavřel v druhém pokoji, pomalu ze sebe shodil oblečení, které poskládal na stolek vedle a nahý pak vstoupil do dřevěné kádě s horkou vodou. Spokojeně zvrátil hlavu dozadu, z jeho hrdla se vydralo úlevné zamručení. Jeho smysly téměř nevnímaly blahodárnou teplotu vody, ale Welstiel si na všechny ty krásné pocity mohl vzpomenout.
Šáhl po houbě, namočil jí a začal s její pomocí stírat špínu na svém těle. Dával při tom pozor, aby si nenamočil dlouhé lokny. Čím víc cítil vodu prosakující do svého těla, tím víc na něj padala únava. Ruce sjížděly po silném krku, hrudi až na bříško a zase zpět. Welstiel se zaklonil ještě hlouběji, až ucítil tlak hrany kádě.
Zhluboka si povzdechl, i když u něj to byl jen reflex, nedýchal. A opět, v tiché melodii vody stékající mu po trupu, zavřel oči.
Chane vstal a přešel k oknu, které se pokusil jakkoli zabezpečit, aby jím nepronikalo žádné světlo. Přes to, co společníkovi tvrdil, si nepřál být spálen slunečním žárem. Ještě měl chuť do života, měl přeci svůj sen… A krásnou, nesmělou učenku, kterou toužil získat.
Pevně zavřel okno na petlici a zatáhl závěsy, očekávajíc, že to vše postačí. Usmál se a pochválil si svoje dílo, i když nebylo nijak převratné a dokázal by jej i prostý sedlák či otrok. Znovu klesl na postel a začal se svlékat.
Vedle v místnosti se ozvalo šplouchnutí, Chane tím směrem otočil hlavu. Z pokoje za okamžik vyšel Welstiel, přes sebe měl přehozený kus prostěradla, šaty nesl v náručí, zanechávajíc za sebou mokrou cestičku otisků svých chodidel.
Na chvíli strnul, jakmile před sebou uviděl polonahého Chana.
"Můžeš jít," vypravil ze sebe, když na něm oči mladého muže utkvěly déle, než bylo nutné.
Chane se ušklíbl a sjel Welstielovu postavu neurčitým pohledem. Poté opustil pokoj a zamířil do horké koupele. Zbytek jeho oblečení skončilo někde v rohu.
Welstiel se oblékl do čisté košile a prádla a ulehl na svou postel. Mimoděk otáčel mosazným prstenem na ukazováčku pravé ruky. To jen díky tomuto prstenu byl ochráněný před nepřáteli a jinými Vznešenými mrtvými, to proto mohl Chane vidět pouze jeho postavu a necítit posmrtnou energii, která byla z každého upíra zřejmá.
Magieřin pes, Chap, jenž byl jedním z duchů lesa Majay-hi, dokázal nemrtvé snadno vystopovat. Chane, díky Welstielově nadání pro magii, byl taktéž ochráněn mocnou silou prstenu.
Welstiel se nad mladým aristokratem zamyslel. Byl to skutečně krásný muž a Welstiela překvapilo, když ho tu viděl stát tak… nedostatečně oblečeného. Povinnosti, které měl už jako mladý, mu bránily v tom více prozkoumat své tělo a pocity, jenž jako mladík měl. Zdálo se, že Chane něčím takovým nikdy netrpěl.
Welstiel se zvedl na lůžku a pohlédl ke dveřím, jako by náhle dostal chuť vstát a vrazit do párou pohlcené místnosti.
Jenže dřív, než si vůbec uvědomil, nad čím přemýšlí, se ozvalo další zaklepání a služebná přinesla hostům něco k pití a jídlu.
"Promiňte, mistře, tohle vám posílá Martyn." Řekla se skromným úsměvem.
Welstiel nabyl nepříjemného podezření, že ta obyčejná venkovanka by zřejmě chtěla potěšit zralého přírodovědce svou milou společností. Lord zvedl jedno obočí a elegantně se posadil.
"Děkuji, můžeš odejít." Poručil příkře, vůbec nebyl tak milý, jak mohl působit. "A prosím, dnes večer si už nepřejeme být rušeni. Jsme hodně unavení, budeme spát celý den. Požádej Martyna, aby se postaral o naše koně. To je vše."
Elegantním pohybem ruky služku propustil. Dívka trochu znejistěla, ale poslechla. Rozloučila se, popřála muži dobou noc a zmizela za zavřenými dveřmi.
Chane se spokojeně a v klidu umyl. Ležel v kádi, dokud voda nevychladla a on musel odejít. Ne že by mu vadilo, že je studená, ale jak by to vysvětloval obyčejným lidem?
Vstal, obvázal kolem svých boků kousek čistého prostěradla, oblečení smotal v ruce a vyšel ven. Rychle vběhl do jejich společného pokoje.
Welstiel opět ležel na posteli, jako předtím pohroužen ve svým myšlenkách, v pokoji bylo hrobové ticho a na stole tác s ovocem, pečené kuře a pivo. Chane bez trochy studu prostěradlo strhl a začal se oblékat.
"A zítra? Co bude dál?" snažil se upoutat lordovu pozornost. Welstiel se ani nepohnul, bylo slyšet slabého nádechu, jak se chystal odpovědět.
"Musíme se vydat po stopách Magiery." vzhlédl a spatřil Chana, jak si zapíná pásek u kalhot, otečený zády.
Welstiel si nemohl nevšimnout rýh v mladíkových zádech. Muselo mu být něco kolem pětadvaceti let, ale rány, které měl na zádech, zřejmě utrpěl již jako dítě.
"Proč jsi tu, proč se chceš ke mně připojit?" Zeptal se starší Vznešený mrtvý, jako i minulou noc, co se poprvé potkali.
Chane se k němu otočil tělem, pohled stále upíral na přezku u koženého pásku. Mokré vlasy se mu lepily na obličej a zakrývaly tak nenávist v jeho očích.
"Protože jsem chtěl být svobodný," procedil skrz zuby. "Chtěl jsem osvobodit od Toreta," místo toho zkysnul tady!
Welstiel přimhouřil své černé oči, nelíbil se mu tón Chanova hlasu. S Toretem se setkal osobně a už z prvního dojmu pochopil, že není nejbystřejší. Chane měl rozhodně na víc, než se zahazovat s takovou pakáží. Zřejmě byl i natolik chytrý, aby si to v čas uvědomil. Proč ale tolik lpěl na řádu Učených bratrů? Welstiel rád studoval, jenže něco, co mu mohlo být přínosem, nechtěl se zatěžovat zbytky minulosti, jíž se učenci zabývají.
"To je pro tebe přátelství členů Učeného bratrstva tak důležité?"
Chane prudce vzhlédl a propaloval Welstielovi oči nepěkným pohledem.
"Jsou to jediní lidé, kteří nejsou jen dobytkem."
"A ty je rozlišuješ?" podivil se Welstiel téměř pohrdavě.
Tohle téma jej začalo zajímat a doufal, že Chana vyprovokuje k odpovědi. Opřel se lokty o kolena a pohledem oponoval tomu Chanovu.
"Jistě," vzdorně, "Ale to někdo jako ty nemůže pochopit."
Welstiel zvedl jedno obočí. "Znáš mě?" odpověděl tajemně.
"Pohrdáš jimi," mávl rukou Chane.
"Učenci myslíš? Ne, pohrdám takovými namyšlenými spratky, jako jsi ty! Zasloužil bys nařezat!" Welstiel tušil, že rány na Chanových zádech nezpůsobila nehoda, a bystře si domyslel, jak nejspíš vznikly. Hrdého a nespoutaného koně každý rád sváže.
"Tak si posluž," zavrčel mladík. "Když to ukojí tvé perverzní choutky, nebo co máš za nemoc."
"Mé perverzní choutky?" zašeptal Welstiel nebezpečným tónem. Vstal a několika kroky zdolal vzdálenost mezi nimi.
"Co si o sobě myslíš, ty malý, drzý parchante. Kdo z nás je ten, kdo loví ženy pro zábavu, jako divoké zvíře? Podívej se nejdřív sám na sebe!"
Welstiel stál pár kroků od Chana, cítil vůni bylinkové lázně, po které načichla jeho snědá kůže pevného těla. A kdyby Welstiel tušil, proč pro něj bylo tak těžké se v tuto chvíli vzdálit, nejspíš by nepřistoupil o další krok blíž.
Kapička vody z Chanových rudohnědých vlasů stekla a dopadla na Welstielovu bílou košili. Pohled jejich očí se prohloubil.
"To mi radíš ty?" procedil Chane. "Ty, který všemi opovrhuješ, jako bychom byli jen otravný hmyz?" Uchopil Welstiela za klopy a zacouval s ním k posteli. Hodil ho na matraci a nalehl na něj. "Hm?" pohodil hlavou.
"Co to děláš?" znejistěl Welstiel. Nečekal, že po něm Chane skočí, a to doslova.
Najednou byl tak blízko… A aniž by si to uvědomoval, chtěl, aby byl Chane ještě blíž. Zmatený svými pocity se Welstiel vzepjal proti Chanovi, v touze osvobodit se. Chane ho přitiskl silněji k posteli, čímž se jejich těla nebezpečně přiblížila. Rty se o sebe skoro otíraly a oči se vpíjely jedeny do druhých.
"Co myslíš?" Ušklíbl se mladík v odpověď.
"Slez ze mě! Hned!!" Welstiel se opět pohnul, ovšem docílil jen toho, že se k němu Chane přitiskl ještě víc. "A teď si dokazuješ co??"
Chane se s úšklebkem sklonil blíž k lordově tváři a přejel svými rty přes jeho. Potom se do nich vpil, očekávajíc, kdy ho muž odstrčí.
Welstiel v obraně posunul ruku na Chanovu hruď, opřel se o ni a zatlačil, jenže nejspíš příliš mírně, náhle ztuhl a skoro se nehýbal. Jejich rty se pořád dotýkaly a polibek se stával naléhavějším. Chane mu zajel prsty do jemných vlasů a donutil ho tak zaklonit hlavu, čímž si uvolnil cestu a probojoval si jazykem vstup do Welstielových úst.
Byl to zvláštní pocit, líbat jiného Vznešeného nemrtvého. Snad to na tom bylo tak lákavé. A něco, co Welstiela nikdy předtím nenapadlo zkusit. Trochu ho zmátla vlastní reakce. Vždycky si myslel, že se dokáže dokonale ovládat, že požitky těla jsou jen pro tu část lidstva, která nemá nic lepšího na práci. Totiž Welstiel se něčemu podobnému prostě odmítal věnovat. Měl magii, svůj svět, kde nebyla bolest, odmítnutí ani nic jiného, co potkávalo chlapce v jeho okolí. Získával informace, které mu žádná děvka dát nikdy nemohla. Dotek Chanových rtů jej však zastihl zcela nepřipraveného a to jej oslabilo.
Tlak studeného, mrtvého těla vyvolalo ve Welstielově nitru vzpomínku na událost počátku jeho bytí, na moment, kdy jeho srdce přestalo tlouci, plíce se neroztahovaly a krev prýštila z jeho hrdla. Na večer, kdy byl zrazen jedinou blízkou osobou, které věřil.
A tahle vzpomínka Welstielem zcela otřásla!
Z posledních sil se zmohl na odpor a mladšího muže hrubě odstrčil.
"Řekl jsem, slez ze mě!" téměř zakřičel.
Jakmile se mu podařilo konečně si uvolnit cestu, rozrušeně vstal a chystal se vyjít na chodbu. Kamkoliv, hlavně co nejdál z tohohle pokoje. Možná by dal i přednost tomu shořet na slunci.
Chane se zle usmál.
"Copak, copak?" pohodil hlavou. "Nelíbilo se ti to?"
Welstiel se zastavil a po chvíli se ohlédl na Chana za svými zády. Vřel v něm vztek, ale nezlobil se ani tak na něj, jako sám na sebe, za svou naivitu a naprosto dětinskou reakci.
"O co ti zatraceně jde?!"
"Třeba o to, dostat tě do postele?" naklonil Chane hlavu na stranu.
Nyní se zle usmál Welstiel.
"Pak ti to utrpení přeji. Já nejsem tak hloupý jako malé učenky. Mně si musíš zasloužit!"
"Ale na co jen nemyslíš… vypadáš unaveně a já jen chtěl, aby sis odpočinul… Odkdy máš tak…" hledal to správné slovo, "neřestné myšlenky?"
Welstiel by až zrudl, otočil se na podpatku a vyplul z místnosti, jak nejrychleji to dokázal.
Chane se začal nepěkně smát. Při pomyšlení, čeho se právě dopustil, jeho počáteční radost trochu ochabla. Zaklel a uložil se do své postele.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama