...Panenka...

23. března 2009 v 19:43 | Iwai/Scope |  Filozofie
Dlaň dávno napadená snětí pohladila tvář porcelánové panenky, člověka, který ji připomínal.

Popraskané rty políbily panenku do voňavých vlásků. Hnilobou postihlé paže ji k sobě tiskly, a dávno suché sliznice v mrtvém těle zpracovávaly nádechem získané informace o jemné vůni. Rty se znova otřely o jemné vlásky...

...bez toho, aby dbala na panenčina přání, vzala polorozpadlá ruka panenku za bradičku a zvedla si její tvář tak, aby si viděli do očí. "Kdo mi patří?" zeptala se mrtvola. "Kde je ten, kdo mi patří?" chraptěla. Panenka, ten co jí byl...

...mrtvola sledovala tvář mlčící panenky. Čekala trpělivě, ve smrti neměla na výběr. Ale její tělo se pomalu rozpadalo.
"Odpověz," zaprosila. Věděla, že jak jí začne odpadat hnijící maso z rukou, brzy zmizí i ta vzácná tkáň v její hrudi a hlavě. "Nenech mě zatracenou ve smrti a mých myšlenkách," prosila živou bytost před sebou. "Odpověz mi, čekám příliš dlouho, ve smrti ztrácím trpělivost."



Porcelánová panenka se pousmála, z jejích skleněných očí vyklouzla slza. Její paže, nohy a tělo byli zpřelámány, zbyla jen ta hlava, jen zázrakem neoddělená od těla….

Loutka naklonila hlavu na stranu a její vlásky se namočili do krve, vytékající z jejích nemrtvých údů, krev páchnula hnilobou a zkažeností její černé duše.
Loutka pomalu opouštěla tento svět, její dřevěné, zkažené srdíčko dotloukávalo, ona přesto neodpověděla. Vezme si své tajemství do hrobu.



...mrtvá dívka pochovala panenku šest stop pod zem, přesně jak si ta přála. Z práchnivějících rtů se pomalu linula píseň.

"Itoshii hito, 'anata no tame nara shineru' ja na kute,
'anata no tame ni ikiru' koto ni shita yo..."


Dívka usadila na čerstvě zahrnutý hrob jedinou květinu, seshlou rudou růži, jejíž okvětní lístky už dávno měli barvu krve. Krve, která už v mrtvé nebyla. Dozpívala píseň a začala novou, další, aby se zároveň zvedla a se zavřenýma očima vydala ke svému hrobu, vrátit se ke vzpomínkám.

"Oyasumi kara hajimaru kimi to no deeto,
hayo de sayonara, mata yume de aimashou"




Panenka se smutně usmívá, to cop jí kape z očí nejsou již slzy, ale krev. Veškeré dřevo jejích údů trouchniví, hnije, avšak ona navždy zůstane zapomenutou vzpomínkou. V ústech má vůni růží, těch růží, které tolikrát daroval, avšak jemu žádná nikdy darována nebyla… poté následuje hořký úsměv, zapraskání dřeva pro ten pohyb kdysi snad krásných rtů. Rtů, které navždy prosí o odpuštění a nikdy nepřestanou, dokud se dřevo nerozpadne a nezbude po něm nic.

Náhrobní kámen tichou píseň zpívá, nemá na sobe vryté jméno, ni datum. Je holý, bez ozdob. Tvrdý a chladný. Takový, jaká panenka nikdy nebyla.

Rty stále opakující jediné slůvko: Odpusť…
A něco v ní ví, že tak nebude nikdy uděláno. A pokud bude, ona nebude mít důvod žít.



Mrtvá držela panenku za ruce. Oba, ona i Panenka se smáli. Najednou se v hlavičce mrtvé objevil zlý nápad jako z spousty povídek. Pomalu začala tlačit Panenčiny ruce za jeho záda. Panenka se zmítal, nechápajíc o co jí jde, couval. Mrtvá pochopila, že tohle nevyhraje, a panenku pustila když v tom najednou...
"Růže!"
Mrtvá se podívala dolu, aby uviděla, jak její bota je na špičce rudého okvětí. Nezmohla se víc než na pokrčení ramen a o mluvný úsměv.
"Zaškrtit, rozcupovat... zabít nechat vycpat, klidně můžeš... gomenasai, Panenko..." pípla tiše.
Růže to nakonec přežily.

Mrtvá pozorovala tvář Egoistické a Ignorující před sebou. Ty dvě si občas mezi sebou něco špitly, ale jinak bylo u stolu hrobové ticho. Smutná se otočila na panenku, jen aby viděla, jak se ten dívá na osobu před sebe.
Zeširoka se na Panenku usmála a pohladila ho po stehně.
On to samé zopakoval, když se Mrtvá za půl hodiny tvářila opět smutně, a Panenka si toho všimnul.
Široký Panenčin úsměv jí cukal koutky, až se plaše usmála.



Na dláždění dopadaly kapičky vody. Panenka i smutná se otřásali zimou, avšak nepřestávali se usmívat. Ve vzpomínkách měli teplou kavárnu



Panenka se na Mrtvou usmála.
"Vezmeme to Myší dírou?"
Mrtvá přikývla s nadšením jasně čitelným ve tváři. Egoistická a Ignorující se pomalu procházely daleko za nimi, když se Panenka a mrtvá rozeběhli a proběhli krytým schodištěm, jaké by se hodilo spíše na hrad, do tajné chodby, než na vyvýšeného kraj náměstí. Když se jejich boty opět dotkly nedlážděné země, Panenka navrhl.
"Utečeme jim? Schováme se?"
I když... možná to byla Mrtvá, kdo to řekl, možná to neřekl nikdo, ale oba dva se ruku v ruce rozběhli a schovali se za kraj budovy, do jednoho z mála výklenků.
Mrtvá Panenku pevně objala. Užívala si pocitu živé bytosti ve svém náručí. Pak se k Panence sklonila a jejich semklé rty se setkaly. Suchá kůže se otřela o druhou popraskanou, ale oba byli šťastní, že v ten moment mají druhého.
Víc... nebylo podstatné.



Panenka stála a byla celá na rozpacích, veškerou oporu vkládala do Mrtvé vedle sebe, že něco udělá, něco řekne. nebylo Panence ani dovoleno dotknout se kůže Egoistické ni Ignorující, když předával růže, jediné, co mohl bylo dívat se. Trošku se třásl a pak Mrtvá promluvila. Avšak i po jejích slovech nastalo ticho. Panenka nevěděla, co dělat.



Egoistická vyslovila své jméno. Ignorující též. Všichni se pak otočili a pomalým krokem se vydali na vycházku směrem k hradu. Podpatky dvou za Mrtvou a Panenkou klepaly o dláždění.

Mrtvá seděla na posteli, které si byla jistá, že na ní Panenka nedávno spal. Toužila se zvednout, obejmout ho, ale protože byl s Egoistickou a Ignorující byla poblíž, neodvážila se. Panenka se usmíval, když mu Egoistická věnovala pozornost a Mrtvá, i přes všechno co cítila mu to přála. Za ten úsměv šla by i do pekla.

Všichni odcházeli z Panenčina pokoje, museli jít, nebo by byly potíže. Panenka se podíval na Mrtvou, v jejíž kamenné tváři, alespoň jak ona doufala, nebylo nic.
"Nudila ses, co?" zeptal se Panenka. Mrtvá se jen usmála... ale tak nějak křivě. Jen jedním koutkem pohnula vědomě. Panenka se natáhl k Mrtvé, která si zapínala boty a políbil ji na čelo.
Mrtvá zavřela oči a začala snít s pravým úsměvem na rtech.



Mám sbírku vlasů... AU!!.... chomáček vlásků v Panenčině dlani, jeho úsměv a Mrtvé zašklebení a nadávky, uražení se. Penicillin hrající v notebooku...



Mrtvá už dávno nebyla na Panenku naštvaná. Co, tak ji trochu zranil. Jiní to dělali běžně a Mrtvá nikdy žádného z nich neomítla, když za ní znovu přišli. Mrtvá nikdy stejně neuměla nenávidět, nebo se doopravdy hněvat.
"Pořád si naštvaná?" zeptal se Panenka.
Mrtvá se na něj hřejivě usmála a zakroutila hlavou. Když pak Panenčin pohled sklouzl z její tváře na obrazovku, úsměv zmizel spolu s tím. Co Mrtvá nečekala bylo, že se na ni Panenka podívá znova.
Všimla si toho ve svém zamyšlením nad "co kdyby" příliš pozdě.

Mrtvá stála před budovou, kousek od ní byl Panenka, a oba čekali na příchod Egoistické a Ignorující. Pohled Mrtvé sklouzl z Panenky vedle ní a zmizel někde v dáli. Najednou k ní Panenka přišel a objal ji. Její ruce, i přes to, že neměly kde se toto gesto naučit, se omotaly kolem křehké krásy přitisknuté k tělu Mrtvé. Vdechovala Panenčinu omamnou vůni a říkala si, že teď konečně pochopila, co se myslí tím, "chtít takhle zůstat navěky."

Mrtvá pomalu studovala slova před sebou.
"Kde jsem udělala chybu? Já se přece o své starám. Starám se o ty, kteří mi patří. Proč jsem to pokazila? Co jsem pokazila?" přemýšlela marně. Bylo to příliš složité, na její ve snech skrytou tvář.



Běželi. měli strach, že to nestihnou avšak nic jim nebránilo v tom zpívat tak hlasitě, aby to každý slyšel. Otáčeli se za nim, avšak oni tomu nevěnovali pozornost. Běželi dál...



Kimi wa itsumo sou aitai toki ite kurenai
Tohle děláš vždycky, kdykoliv tě chci vidět jsi pryč.
Boku no yume na no ni, itsumo kimi shidai
I přes to, že jsi jen můj sen, vždycky se na tebe těším
Mou ashita aetanara konya koso kimi ni
Pokud tě zítra uvidím, tak tentokrát
Zutto hanasanai, mou yume demo kamawanai.
Už tě nikdy nenechám odejít a je mi jedno, že to bude jenom sen.

Mrtvá se usmála a zavřela vyschlé oči, které ji pálily. Možná, že panenka nebyl připraven na to, aby se jí znova podíval do očí, ale alespoň jí odpovídal.
A ona překonala svou původní myšlenku na jedinou zprávu do hrobu za den.

...přišla k němu, objala ho a políbila do vlasů.
"Jsi můj. Může to znít středověce, ale jsi můj. Řekni přání a já ti jej splním. Protože vím, že by jsi udělal to samé, ma beauté..." šeptala mlčky do svěže vonících vlasů...

"Jaký používáš parfém?" zeptala se Mrtvá Panenky, když se od sebe odlepili.
Panenka na ni zmateně pohlédl.
"Žádný..."
"Takže to ti tak voní vlasy pořád ještě od šamponu?"
Panenka přikývl a zmateně sledoval úsměv Mrtvé.

...


Úsměv.
Nepatřím nikomu...



Říkej si co chceš, patříš ke mně. Patříš do mých snů, do mého telefonního seznamu. Jsi moje kráska, MOJE. Nezabráníš tomu. Ani já nemůžu.


You know completely
Znáš dokonale
The taste of sin
Chuť hřích
Melting sweet in your mouth
Topí se ve tvých ústech
Like chocolate
Jako čokoláda

So where do I sail?
Tak kam pluji?
A ship losing control
Loď, co ztrácí velení
My cries swallowed up, lost in the ranging sea
Polykám své výkřiky, ztracené v bouřícím se moři

So where has love gone?
Kam zmizela láska?
Will I ever reach it?
Dosáhnu na ni někdy?
The Cape of Storms echoes the pain I feel inside
A závoj z bouří je jako ozvěna bolesti, kterou cítím ve vnitř

Nebo snad by jsi mi vzal i to právo, poutat se k tomu, na kom mi záleží?




Nemám sílu nic ti brát
Nemám sílu nic ti dávat
Jsem prázdný



Jsi tím, za co se považuješ.

...Mrtvá vzala do ruky lepidlo, štětce, nachystala barvy, drát a vodu, vyhrabala Panenčinu rakev a začala si ji tvořit o obrazu svému. K té verzi, kterou si pamatovala, a o které snila...

Snad jen otázka, Panenko, proč ses odmlčel? To ti ji tak připomínám?



Kohopak bys měla připomínat kusu polámaného dřeva....



Toho se sekerou a pilkou (Major mi pomáhej, já to obojí dnes držela v rukou). Nebyl to snad důvod tvého odmlčení? Či snad byla jiná příčina, jež vedla k tomuto činu?



Pouze nevšimnula si, panenka, dopisu tvého
Ten se sekerou a pilkou... nezajímá jej panenka



Pláčeš nad rozlitým mlékem, Panenko.
A mě tvé slzy bolí.



Nemám rád mlíko



Je vidět, můj Panenko, že už je konec příběhu, viď? Jinak si připadám, jako bych házela hrách na zeď. Copak je to tak těžké, napsat víc slov?

...Mrtvá zavřela knihu, rozloučila se s Kotětem a po anglicku zmizela. Už jí nebylo zapotřebí...



Konec příběhu? Konec vzpomínek? Avšak žít bez nich se nedá, ač se o to kdokoliv snaží.

Tričko se nadzvedlo a Panenka se zazubila. Nadhodila smyslný pohled a olízla si rty. Její prsty zabloudili l šátku, aby ho pomalu odvázali a odhalili tak svůj krk. Nestihl dostat ten cucflíček na bříško...
Panenka si byla vědoma pohledu Mrtvé a právě to ji tolik vzrušovalo. Musela pokračovat... prsty si zajela pod spodní prádlo.
Mrtvá si dočetla poslední dopis a přepnula okno na napsat zprávu. Kdyby mohla, červenala by se, ale moc dobře věděla, že už to neumí. Vzpomínala.
Tehdy stydlivě klopila oči, ale nemohla odolat pohledu na Panenku kus od ní. Jediné, na co myslela bylo přání.



Kdyby jsme jen byly v nějakém pokoji a sami. Mazlila bych se s tím tělem, že by ani Panenka nevěřil, i přes to, jaký nedostatek zkušeností mám.

Mrtvá stiskla odeslat.



Panenka se pousmála. Ty vzpomínky byli tak krásné...

Přišel průvodčí a on musel chtě nechtě přestat. skončil s rozepínáním mikiny... věnoval Mrtvé pohled svých modrých očí. Chtěl vletět dovnitř a uzurpnout si ji pro sebe. Nikam ji nepustit.. už nikdy.



Itoshii hito
můj milovaný
"Anata no tame nara sineru" ja nakute
není to "Zemřel bych pro tebe"
"Anata no tame ni ikiru" koto ni shita yo
ale já se rohodl, že "Budu pro tebe žít"
mochiron anata mo goissho
ovšemže spolu s tebou
kono saki mo, sono saki mo
od teď, na věky věků

Mrtvá vzala Panenku za ruku. Vlak viděla před sebou, měla strach, že jí ujede a budou potíže, ale tohle si vybrala.
"Počkej, tohle ještě chci!" zamumlala a přitiskla své rty na Panenčiny. Ty jeho se ovšem narozdíl od Mrtvé od sebe oddálily a rty vlhké se dotkla vlhkost. Bylo to příliš krátké. Odtrhli se od sebe a Mrtvá nasedla do vlaku, nevědíc co bude následovat.
Panenka byl dokonalý svůdce a to i přes tloušťku jednoho skla na vlaku, několik metrů vzdálenosti dvou přátel a toho, že byli na veřejném místě a všude kolem byli lidé. Mrtvá sklopila oči, přála si, aby se teď mohla červenat, ale nepodařilo se to.
Panenka jí navždy uvízne v mysli, a to nepřemýšlela Mrtvá jen nad tím co udělal. Stále totiž cítila tu vlhkost pokusu o polibek na svých rtech.
Z budovy vyšel průvodčí. Oba blázni si poslali poslední vzdušný polibek, zamávali si a Panenka utekl pryč, zatímco vlak odjel.

Mou ichido tsuyoku dakishimete...
prosím, podrž mě pevně ještě jednou...



Neboj.. obejmu tě...


Sore de ii n da yo.

Takhle je to správně.

 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Sierra-san Ayumi Sierra-san Ayumi | Web | 24. března 2009 v 19:28 | Reagovat

aa, já tě našla, já tě našlaaa :D *upa úšklebek... fakt xD před c hvílí tančila na Vanillu od Gackt, dneska spala asi 2 hodiny, protože spolusedící jrockerka jí chtěla znásilnit, ale teď jí chytl záchvat něčeho podivuhodného xD* nejdem zas tančit? *4 dny zlá nálada... fajn, už se sklidnila.*

Joo, myslím, že asi jdu zase otravovat xD teda, mě se člověk nezbaví, že ne :P

p.s.: už jsem psala, že na YOSHIKIM se dělalo... horší jak to dopadá .

2 Sierra-san Ayumi Sierra-san Ayumi | Web | 25. března 2009 v 14:34 | Reagovat

*jo.. ta otravná je zpět... ale i s výsledkem*

Ummm... co dodat... chceš to na mail? *zoufale se začíná zubit*  jo, Yoshiki se asi bude smát, ale to mi říkat nemusíš xD Snad se bude alespoň trochu líbit... jde to i kontrastovat a muj scanner dělá divné fleky občas, nevšímat...

http://hell--girl.blog.cz/0903/kresba-pro-panenku-nechce-nekdo-instantnou-susenku-mysli-to-doopravdy-vazne#komentar

3 Sierra-san Ayumi Sierra-san Ayumi | Web | 25. března 2009 v 16:22 | Reagovat

není zač... ale proč ty slzy? proč máš pořád pocit, že KDOKOLIV na téhle planetě si je zaslouží? já si to nemyslím... není tady hodno nic, co by si je zaloužilo, ne tvé. a co si je zasloží tě nikdy nerozpláče...i přes zklamání, které tady mezi námi všemi je.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama